Měla jste v rodičích oporu?
V mamince, je velice silná a energická osobnost a hlavně - umí milovat ty, na nichž jí záleží. Otec od nás odešel, když mi bylo sedm, neunesl, že má nemocné dítě. Mamka všechno zvládla sama. Ve všem mě podpořila, podporuje mě stále, třeba i tím, že má k mé práci připomínky. Žije s námi teď v Praze, se vším mi pomáhá a taky mě napomíná, jak se na matku sluší. Lepší je facka od přítele než polibek od nepřítele, říká staré židovské přísloví. A mamka je ten přítel - a svatá ženská. V židovské víře nejsou svatí, ale kdyby byli, zasadila bych se o její svatořečení.

Takže pak už všechno probíhalo hladce.
Vůbec to nebylo snadné, kvůli nemoci jsem měla jeden čas i zpoždění ve škole. Ale pomáhali mi lidé, kteří věřili, že to dokážu. Hlavně zástupkyně ředitele Deylovy konzervatoře paní profesorka Rybářová, která mi tu nahrazovala mámu. Ženu jako je ona hned tak nepotkáte, je na ni spolehnutí. Pomáhala mi v jednání s úřady, a když bylo třeba, postavila se i celému pedagogickému kolektivu. Vděčím jí taky za její vřelý osobní vztah ke mně, právě tohle v cizině většinou lidem chybí.

Vydala jste nedávno CD Židovské obřadní zpěvy. Jsou melodické, zpěvné. Přitom by si člověk pod pojmem "obřadní" spíš představil cosi slavnostně velebného... Kdo vám pomáhal s výběrem?
Vybírala jsem sama a pormáhal mi jeden rabín, který se ke mně mimochodem choval na rabína dost nekonvenčně - bral mě jako člověka, nikoliv jako méněcennou ženskou, jak to bývá u některých duchovních obvyklé. Hlavní rozhodnutí bylo ale na mně. Také jsem některé písně sama upravovala.

Vystupovala jste před časem také v Divadle Archa.
Ano, bylo to zajímavé představení podle Gertrudy Steinové, jmenovalo se Něžné knoflíky. Zpívala jsem, tančila i hrála.a vůbec řádila tam jako pominutá. Přerušilo se to kvůli povodním a pak už jsem se do Archy nevrátila.

Chcete se dál věnovat židovským písním?
V současné době se orientuji hlavně na ně. V této oblasti je obrovské bohatství materiálu v hebrejštině i v jiddiš. Je mi při tom dobře. Když zpívám židovskou muziku, podvědomě se cítím být součástí židovských dějin. Je to historie plná dramat, vzruchů, pádů a ničení. Ale přesto osud s touto komunitou zacházel koneckonců vlastně příznivě. Nikdy neztratila přesvědčení, že se musí žít a přežít. I když vás třeba ponižují a srážejí do prachu.

O svých židovských kořenech jste se dověděla až skoro v dospělosti, proč?
Jsem Židovka po babičce, ale rodina to přede mnou tajila, aby mi neuškodila. Představte si, dívka s handicapem a ještě k tomu Židovka! To je na Ukrajině příliš. Ještě by to chtělo, abych byla lesbička nebo černoška, to už by byl případ pro ochránce lidských práv. Raději mě toho tedy ušetřili. Nemůžu to nikomu vyčítat. Stejně se v určitém okamžiku pravda projevila. Žid - to je soustředění různých vlastností. Každý národ má určité rysy, které tak či onak všichni jeho příslušníci dědí. Rodíme se s jistými přednostmi i nedostatky, co si budeme povídat, dokonce i s chorobami. Například Židovky prý mají větší dispozice k rakovině prsu. Židi údajně neumějí chovat domácí zvířata. Ale zase je mezi nimi velmi málo sexuálních deviantů...

Jezdíte často na Ukrajinu?
Jistě, zrovna nedávno jsem se tam účastnila festivalu a semináře o židovské hudbě. Koná se každý rok v Kyjevě a má své stálé pedagogy, významné muzikanty z celého světa. Získala jsem tam vynikající profesorku a přítelkyni Adrienne Cooper, skvělou americkou zpěvačku, kterou moc obdivuji.

Proč podle vašeho názoru našlo v Česku uplatnění tolik umělců z Ruska či Ukrajiny?
Možná proto, že Čechy jsou dobrá stanice - není to ještě docela Západ, ani úplný Východ, přitom Západ je hned za první hranicí. Navíc člověk z jiné slovanské země se tu lépe domluví, proto se i umělci mohou daleko líp adaptovat.

Má v České republice hudba, které se chcete věnovat, posluchačské zázemí?
Moc velké ne, a to je jeden z důvodů, proč jsem teď neustále ve stádiu hledání, přemýšlím, co budu dělat dál. V Praze jsem našla své místo a přátele, a kdybych odsud odjela, třeba za prací nebo dalším studiem, neodejdu z téhle země se špatným pocitem jako z Ukrajiny. byly by v tom jen objektivní důvody. Třeba to, že v určitém období je tu těžké se uživit. A musím taky brát ohled na to, že můj manžel, inženýr, je už je třetí rok bez práce. Dovedete si představit, jak je to těžké s malým dítětem.

Když je řeč o manželovi: je pravda, že vás seznámila rabínova žena?
Ano, doslova dohodila! Na židovské obci do mě šťouchli, pak už jsem se snažila sama... A klape nám to! Pochopila jsem, že rodina, láska manžela, která patří dceři a mně, umí dělat zázraky. Přitom to se mnou manžel nemá vůbec jednoduché, jsem ve všech směrech velice obtížná osobnost, feministka a diktátor. Nesedím na zadku a nečekám, až mi manžel něco podá, jdu a vezmu si to, nekoukám doleva doprava. To je určitý životní postoj, se kterým se někteří těžko smiřují.

Pasivní životní přístup by vám asi moc nepomohl, nemáte lehký život.
Nenaříkám si, ale nemám. Například moje malá dcera po mně zdědila oční chorobu. Hrozí jí šedý zákal. Prodělala už tři operace, první už ve třech týdnech, rovnou z porodnice jsem s ní šla na oční oddělení, bylo to strašně náročné. Ale její choroba se dá snad vyléčit. Problém je zatím v tom, že nejdřív musí ještě trochu vyrůst a lépe s námi i doktory komunikovat, abychom znali reálný stav věcí. Je jí dva a půl roku, dorozumí se s námi, ale ne ve všem. Potřebujeme třeba vědět, nakolik vidí. Zdá se, že má dobrou orientaci, prognóza je taky dobrá. Jenže pokud jde o prognózy, jsem velice opatrná. Vždycky se může stát něco nepředvídaného, v dobrém i špatném, co vám zasáhne do života. Nechci být zbytečně zklamaná, zklamání už bylo dost. Uvidíme. Žít budeme i s tím, co přijde. Debora je rozkošné dítě - moje hvězda. Pro mě je teď nejdůležitější jí pomoci, aby se v životě dokázala postavit na vlastní nohy. Je to můj kříž a tíha, ale milovaná tíha, která mě drží nahoře.

Po narození dcery zřejmě mají vaše ambice trochu jinou podobu, že?
Míří stejným směrem, ale motivace teď je silnější. Kdyby šlo jen o mě, možná bych se na spoustu věcí vykašlala, ale když je na mně někdo závislý, a chci, aby dostal to nejlepší, musím pro to něco udělat. Byla bych ráda, aby mi dcerka jednou mohla říct: mami, jsem ráda na světě a jsem na tebe pyšná. Jí i sobě chci dokázat, že život stojí za to, i když je někdy těžký, občas se zdá až k nevydržení. To je přece motivace jako hrom! A taky argument pro mě, že musím dál. Třeba prohraju, ale prohrávám nerada. A když, tak si z toho vždycky vezmu ponaučení.

AGÁTA PILÁTOVÁ