Nejednou jsem slyšel úsloví: "Řekni mi, co čteš, povím ti, kdo jsi!" Složitější je to u záložek, jimiž si v knížkách zakládáme místo, kde jsme právě přestali číst. Nelze jednoduše tvrdit, že čím si kdo zakládá, tím se legitimuje. Možná to platí v případu kadeřnice vsouvající mezi stránky hřeben, ale pochybuji, že bankéř si knížku zakládá bankovkou.

Repertoár náhodně používaných prostředků k tomuto účelu je víc než pestrý. Nedávno jsem se o tom přesvědčil v příjemné knihovně na pražském sídlišti Novodvorská. Prohlížel jsem si tam výstavku zapomenutých záložek. Skvěly se tu záložky, které čtenáři omylem zanechali ve svazcích navrácených do knihovny. V následujícím odstavci uvádím aspoň pár ukázek z vystavených exponátů.

Obal od sáčkového čaje. Použitá dobíjecí karta z mobilu. Kartonový tácek pod pivo. Pozvánka k obvodnímu lékaři. Rodinná fotka. Školní trojúhelník. Pohlednice. Útržek toaletního papíru. Použitá vstupenka do ZOO. Lístek od nákupu. A taky hrací karta: konkrétně zelená sedmička.

Pokud vím, tato expozice v knihovně na pražském sídlišti Novodvorská není zdaleka jediná toho druhu. Například podobná výstavka ve Znojmě zahrnovala i pilníček na nehty.

Můžeme se podivovat nad pestrostí zapomenutých záložek - i nad zapomínáním jako takovým. Pikantnější je, když se to týká nás samotných.

Něco o tom vím.

Před dvěma lety ve zmíněné pražské knihovně vypůjčila moje žena Magda turistického průvodce pro oblast slovenských Strážovských vrchů, kam jsme tehdy odjížděli. Když jsme do těch končin letos putovali znovu, tak před naší cestou opět zašla žena do stejné knihovny pro tutéž příručku. Posléze zjistila, že v knížečce zůstala vklíněná jako záložka zapomenutá vizitka s mým jménem!

Já vím, není se čím chlubit: před vrácením do knihovny by měl člověk knížku řádně prošacovat a záložkově odhmotnit. To však není jediný poznatek, k němuž jsem při této příležitosti dospěl. Uvědomil jsem si i to, že po celé dva uplynulé roky zřejmě ležel ten průvodce v knihovně ladem.

Škoda, Strážovské vrchy jsou krásné.

- - - - - - - - - - - - - - -

Zubní kartáček se nepůjčuje, ani dýmka ne. Jinak snad všechno. Knihy určitě. A nejen v oficiálních knihovnách; půjčovnou je svým způsobem každý z nás. Jen s tím rozdílem, že při půjčení knížky známému nepožadujeme čtenářskou průkazku. Poskytujeme mu knihu ve víře, že ji ještě někdy spatříme.

Přátelské půjčování knížek z ruky do ruky je projev důvěry. Někdy i naivity. Svěřujeme svou knížku dotyčnému bez toho, že bychom po něm požadovali dodržování nějakého výpůjčního řádu. Natož abychom mu naznačovali, že při překročení termínu domluveného vrácení budou následovat sankce. Že mu hrozí zpozdné. Ano, zpozdné - právě tak se v knihovnách oficiálně jmenuje peněžní trest za každý den pozdějšího vrácení knihy. Například v knihovním řádu Městské knihovny v Praze je zpozdné definováno článkem 31.

Něco takového bychom v přátelských vztazích pokládali za úlet. Nebudeme přece úřední! Kdybychom tak postupovali, připadali bychom si nepatřičně. Výsledně tak dochází k následujícímu paradoxu. Zatímco do veřejné knihovny přináší čtenář pozdě vrácenou knihu s provinileckým pocitem, tak naopak ve vztahu soukromém se provinile cítí vlastník knížky, když škemrá: "Hele, je mi to trapný, ale už bys mi tu knížku mohl po půl roce vrátit..."

Je to podobná situace jako při kamarádské půjčce peněz s nekamarádským výsledkem, když je pak nutno částku páčit zpět. Může se zdát nevhodné srovnávat kulturní statek, jako je kniha, s něčím tak zdánlivě přízemním, jako jsou peníze. Dovolte však protiargument: už vám někdo v knihkupectví prodal knížku zadarmo?

V případě nedobytnosti finančních půjček vyhledávají postižení pomoc vymahačů. Napadá mě, zda by to nemohlo být i východisko ke znovunavrácení půjčených knih z nejedné knihovničky v našich domácnostech.

Tu službu by nemuseli poskytovat jen nadupaní bouchači. Ti by se hodili na vymáhání akčních příběhů, kriminálních románů a detektivek. I v jiných případech by vymahači měli odpovídat žánru knížky. Sbírku básní by se snažila vypáčit najatá bledá studentka v brýlích. Vrácení cestopisů by se dožadoval patřičně opálený muž v tropické přilbě. Při vymáhání ruské klasiky by se pak mohl uplatnit najatý muž v rubášce, který by zazvonil o hříšníkova bytu a v intencích Gorkého dramatu byl důrazně pravil:

"Hele, chceš skončit Na dně?"

- - - - - - - - - - - - - - -

Podtrhává-li si někdo při čtení určité řádky ve vlastní knížce, prosím. V knihách naučných je to docela pochopitelné. Ovšemže v knížce vypůjčené od někoho známého si člověk nic takového nedovolí. Hned by se provalilo, kdo mu tam čáral. Jinak je tomu však v knížkách z knihovny: u těch se to děje dost často.

Takové podtrhávání v kolujících svazcích je - podtrh. Následující čtenář už nemůže číst jednotlivé stránky "jen tak", nýbrž s podvědomou otázkou, co je na dotyčných řádcích tak závažného, že byly podezděny.

Když některé části textu zvýrazní autor díla, je to součást jeho sdělení a názoru. Ovšem když to udělá čtenář ve vypůjčené knížce, je to jen důkaz jeho bezohlednosti k dalším čtenářům. Případně svědectví o tom, že při podtrhávání dává přednost tužce s měkkou tuhou z řady B, nebo naopak s tvrdou z řady F.

Existují i jedinci, kteří jsou při četbě knih z knihovny postiženi zvlášť drsnou formou nemoci šílených podtrhávačů. Tužka je jim málo. Libují si v propisovačkách, fixách, ba dokonce v pastelových zvýrazňovačích.

Nedivil bych se, kdyby časem došlo v některé knihovně k následujícímu dialogu mezi čtenářem a knihovnicí:

"Kterou knížku byste si chtěl dneska půjčit?"