Gramofonová firma Esta se na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století iniciativně zbavila svého nearijského vedení i s několika orchestry a sólisty, kteří pro ni do té doby nahrávali, přehodnotila svůj repertoár nahrávaných snímků a na uvolněná místa interpretů angažovala nové umělce. Tak se stal počátkem roku 1940 firemním zpěvákem pro snímky populáru Josef Měkuta Kamenický (ročník 1910), který pro tuto gramofonovou společnost nahrával s mnoha různými orchestry až do roku 1945 snímky lidového charakteru, taneční šlágry i písničky v tehdy módním swingovém rytmu.

Tento rodák z jihočeské Kamenice (v tomto městě se narodil též hudební skladatel Vítězslav Novák) projevoval od útlého mládí sklony k muzicírování - proti vůli své maminky se naučil postupně hře na housle, klavír, kytaru, mandolínu a kontrabas a občas hrával v místním dechovém orchestru na flétnu. Po absolvování kamenické a obchodní školy v Jindřichově Hradci odešel do Prahy, kde dostudoval obchodní akademii a nalezl si úřednické místo.

S kolegy ze zaměstnání a kamarády z trampských osad občas amatérsky vystupoval v malostranské Besedě na koncertech pro středoškoláky, kde se také seznámil s profesorem Oldřichem Hilmerou, dirigentem šedesátičlenného pěveckého sboru Křížkovský, do něhož byl Kamenický v roce 1927 přijat - stal se jeho tehdy nejmladším členem. Absolvoval se souborem řadu úspěšných zájezdů po republice a v roce 1931 dokonce i na Balkán (do Turecka, Řecka a Bulharska). V té době Kamenický vážně uvažoval, že přijme úřednické místo na nově zřizovaném velvyslanectví ČSR v Athénách.

V roce 1932, tedy v době již odeznívající módní vlny trampské pěvecké tvorby, vznikla z Kamenického iniciativy první sestava trampského pěveckého kvarteta Zlatá hvězda, v němž kromě něj účinkovali jeho kolegové a kamarádi z Ministerstva sociální péče, kde byl Kamenický tehdy zaměstnán. Když v roce 1934 uspořádal týdeník Ahoj na neděli soutěž trampských sborů, bylo pěvecké kvarteto těchto mladých úředníků označeno za nejlepší trampský soubor v Praze a jako takovému se mu v roce 1935 dostalo výsady natočit pro gramofonovou firmu Ultraphon dvě trampské písničky - Nám patří svět a za doprovodu orchestru Antonína Drábka Holčičko má.

Dalších více než deset snímků natočil sbor Zlatá hvězda za doprovodu orchestru Harryho Hardena v letech 1936-1938 pro gramofonovu firmu Esta. Byly mezi nimi tituly Modré dálavy, Sbohem, mé štěstí nebo Kauboj z Čikoky. Za zmínku stojí, že v pozdější fázi existence Zlaté hvězdy byl jedním z Kamenického kolegů v tomto pěvecké kvartetu tehdy začínající zpěvák Rudolf Kreissinger, známější později pod uměleckým jménem Rudolf Cortés. Soubor Zlatá hvězda ukončil svoji činnost v roce 1939. Ve stejném roce ještě Kamenický nazpíval dva snímky s orchestrem R. A. Dvorského pro firmu Ultraphon jako člen pěveckého souboru Westmeni (Ztracená stopa, Stíny na prérii).

V roce 1939 již Kamenický zpíval také v pořadech dechové hudby ve vysílání pražského Radiojournalu a koncem téhož roku se úspěšně zúčastnil pěveckého konkurzu gramofonové firmy Esta. Poprvé se pak jeho jméno objevilo na etiketách gramodesky této značky v roce 1940 na albu staročeských písniček Karla Hašlera, které Esta - poněkud opožděně - natočila k šedesátému výročí narození populárního písničkáře. Kromě sólových snímků Kamenický nazpíval při této příležitosti několik písniček také s trojicí vokalistek označených na etiketách jako "Tři pražská děvčátka" - ve skutečnosti se pod tímto názvem skrývalo populární dívčí Bajo-Trio.Ve stejném roce angažoval Kamenického do svého tanečního orchestru, s nímž vystupoval v pražském paláci Fénix, kapelník Dolfi Langer.

Pro gramofonovou firmu Esta natočil Kamenický více než tři stovky snímků značně rozdílného charakteru za doprovodu orchestrů Dolfiho Langera, Jaroslava Maliny, S. E. Nováčka či Karla Vacka, četné polky a valčíky pak nazpíval také s orchestrem Jaroslava Maudera, souborem Čeští šumaři, Lidovým souborem V. Berky nebo jen za doprovodu dua harmonik. Zpíval v duetech s Jožinou Srbovou (Matčina pohádka), Marií Burešovou (Komáří polka), Bertou Stýblovou (Či či či polka), Kamilou Strnadovou (Tango tichou nocí zaznívá), Karlem Vackem (Bože, bože, Boženko), Oldřichem Horským (Vábí mne dívčí smích) a celou řadou dalších tehdy populárních zpěváků.

J. M. Kamenický bohužel postrádal skutečné swingové cítění, proto mají některé jeho nahrávky v tanečním rytmu ke swingu nejblíže snad jen názvem (Sportovní swing) nebo označením comedy-swing na etiketě. Poměrně dobře naopak dopadaly v jeho podání písně ve volnějším rytmu s romantickým nábojem - například velmi příjemné jsou jeho verze slowfoxů Květiny na klavíru, Můj strakatý kůň či tango-habanery O lásce vítr vypráví.

V době protektorátu Kamenický vystupoval v Praze i na zájezdech po Čechách s mnoha tanečními orchestry - opět jmenujme například soubory Zdeňka Vlacha, Karla Vlacha, Bobka Bryena, Emila Kaplánka či Karla Valdaufa.

Po roce 1945 spolupracoval Kamenický s dechovkou Václava Majera, na zájezdy jezdil s kapelami Ferdinanda Petra a Jana Strouhala. I poté, co opustil svět profesionálních muzikantů a odebral se na odpočinek do Zlenic nad Sázavou, účinkoval s řadou místních amatérských souborů - jeho zásluhou byla například v Poříčí n./Sáz. nacvičena a provedena i v kostelech v okolí vánoční mše Hej, mistře J. J. Ryby.

Čilý a aktivní zůstal J. M. Kamenický až do vysokého věku. Zemřel v roce 2001.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz