Rakušan a především Vídeňák Franz Grillparzer (1791-1872), jeden z největších dramatiků 19. století, skvělý, ale nepoddajný učeň klasiků, zůstává pro nás až podnes slavným neznámým. Jistěže i proto, že svým dílem se tak často a významně - ovšem v rozporu s naší tradicí - obracel k českým dějinám. Ani na domácím jevišti se však netěšil zvláštní přízni. Po senzačním úspěchu své prvotiny, romantické Pramáti (1812), se už nikdy neprosadil tak výrazně. Nastávala dlouhá období zatrpklých nebo cenzurou vynucených odmlk - až ve stáří se dočkal oficiálních poct. Zcela neznámé je však (a nejen u nás) jeho nemalé dílo básnické, ve kterém na sebe prozradil mnohé ze svého soukromí. A právě tuto jeho skrytou tvář přesně vystihl švýcarský historik a spisovatel C. J. Burckhardt: "Grillparzer měl hluboce ukotvenou schopnost milovat, jenže byla jakoby rozpolcena časným utrpením a zděděným zatížením mysli; vždy znovu sice vášnivě vzplanul, ale plamen se nikdy nerozhořel, nedostávalo se odvahy. Postupně se odpoutal ode všech lidí, kteří se mu kdy ocitli nablízku."

Tento domácí učitel v šlechtických rodinách, pomocný zaměstnanec ve vídeňské Dvorní knihovně, placený úředník celní správy, ředitel archivu volně disponující svým časem, vždy "pociťoval svůj život v povolání, i s jeho podružnými pletichami a pohodlím, jako trvalou pustotu a nudu" (Burckhardt). Sám sebe ostatně takto lakonicky okomentoval: "Nepochopen jako člověk, přehlížen jako úředník, jako básník leda jen trpěn, dál vleču svůj jednotvárný život."

Verše rakouského básníka vůbec poprvé do češtiny přeložil a pořad, který uvádíme pod titulem "Se škvárem jsem si nezahrával" připravil Vladimír Tomeš.