Režie Martin Campbell. Hrají Pierce Brosnan, Sean Bean, Robbie Coltrane, Judi Dench, Izabella Scorupco, Famke Jensen, Tcheky Karyo a další.

Úterý 2. 12. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Středa 3. 12. 2003 PRIMA - 21.25 hodin

Režie Ross Devenish. Hrají Roy Marsden, Penny Downieová, Ricci Harnett a další.

Čtvrtek 4. 12. 2003 ČT 2 - 21.45 hodin

Hrdinové příběhu nepřijíždějí do pouštní Afriky jako rozmazlení turisté: naopak očekávají, že odlehlost prostředí i jeho nezvyklost jim pomohou zcelit šrámy v jejich vztahu, upevnit hroutící se spolužití a nalézt cestu jeden k druhému. Že pomohou překonat manželovu tvůrčí krizi. Jenže konkrétní zážitky dokazují, jak málo jsou připraveni na svou pouť, která naopak přináší jednu pohromu za druhou: muž těžce onemocní, ženu postihnou traumatizující zážitky, přetvářející její identitu...

Bertolucci natočil svůj film podle románu Paula Bowlese (režisér mu dokonce připsal roli vypravěče), ale příliš se mu nepodařilo zastřít jeho romantický podtext, tak znatelnou výlučnost. Oceníme, že příběh se vyhýbá zjevným sentimentálním klišé, že namísto povznášející vstřícnosti roztáčí spirálu beznaděje. Soustředí se na zranitelnost, kterou extrémní podmínky ještě více zhoršují. Z pouštních scenerií tak bobtnají zdivočelé vášně, protože je ještě nepotlačuje znehybňující civilizační slupka. Rozporuplné psychické i fyzické stavy se podařilo režiséru postihnout - a velkou zásluhu na tom mají i oba ústřední představitelé, John Malkovich a Debra Wingerová. Jejich až horečnatě pulsující výkony strhávají svou naléhavostí, zvláště Wingerová bedlivě prohmatala, jak její hrdinka postupně spěje k duševní rezignaci.

Velkou péči režisér věnuje výtvarné stránce svého filmu, byť obrazovka právě tuto složku stěží zprostředkuje v žádoucím rozlišení. Kameraman Vittorio Storaro podmanivě vykreslil magická rozhraní barev pouštních přesypů i ztemnělé vnitřky skromných obydlí, evokoval vedro i chlad nehostinné pustiny, v níž se hrozí přetvořit i lidské srdce. Zdá se mi však, že okouzlení zvoleným prostředím je přílišné, že pohlcuje vlastní příběh, přehlušujíc jej krásou pozvolna se linoucích obrazů.

Pátek 5. 12. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Natáčení dokumentu trvalo půl roku (režisér sesbíral osmadvacet hodin materiálu) a nebylo vždy idylické. "Pan režisér mě sledoval doslova všude, až mi to občas nebylo příjemné," říká k tomu s úsměvem Zdeněk Mácal. Podle režiséra bylo obzvláště zajímavé natáčení v Mácalově rodném Brně. "Tam se pan dirigent doslova utrhl a lítal sem tam, až jsem ho s kamerou chvílemi ani nemohl dostihnout!" - "Tam to ale pro mě byla tvrdá práce. Chtěl jsem co nejlépe odpovídat na režisérovy otázky a ani jsem neměl čas se nějak dojímat," kontruje dirigent.

Podle Mudry je sice Mácal člověkem nervním a impulsivním, na druhé straně ale v jeho srdci nenašel nic špatného. "Možná mi někdo vytkne, že ve snímku nezazní o Mácalovi nic negativního. Já jsem ale nic takového nenašel," odráží režisér už předem možnou kritiku. Odhodlaně hájí i námitky proti příliš patetickým komentářům, které film provázejí. "Já to pateticky necítím. Film přináší poselství v době, která je pro Českou filharmonii významná." Sám Mácal si dokument velmi pochvaluje. "Myslím, že jeho po shlédnutí mě poznají i ti, kteří doteď vůbec netušili, kdo jsem," uzavírá šéfdirigent České filharmonie hodnocení svého hodinového portrétu.

Sobota 6. 12. 2003 ČT 1 - 21.05 hodin

Neděle 7. 12. 2003 ČT 2 - 20.00 hodin

Frearsova Špína Londýna je věnována nejen postavení přistěhovalců, ale také černému obchodování s lidskými orgány. Experimentální podobenství Dogville, které režíroval Lars von Trier, se odehrává na symbolicky vymezené jevištní ploše. V Beckerově komedii Good bye, Lenin! starostlivý syn zastírá před matkou-komunistkou, že východní Německo přestalo existovat. Winterbottomův film Na tomto světě líčí bezmezné utrpení načerno převážených emigrantů, kteří nepřestávají snít o lepším světě. V melodramatu Isabel Coixetové Můj život beze mne si těžce nemocná žena zařizuje vše potřebné pro své blízké. A loňský laureát Francois Ozon si v Bazénu opět pohrál s nejednoznačnými vztahy i významy. A aspoň některý ze jmenovaných filmů zasahuje i do dalších soutěžních kategorií - o nejlepšího režiséra, scenáristu, kameramana, o nejlepšího herce a herečku...

Pokud by vás zajímalo, zda do soutěže nepronikl nějaký český film, musím s lítostí oznámit, že takové pocty nebyl z hlediska pořadatelů hoden žádný. A protože pochybuji, že by se u nás žádný takový nevyskytoval, musím důvodně uvažovat o záměrném přehlížení. Vždyť pochybnosti mohou vzbuzovat už výše zmíněné návrhy: například takový Můj život beze mne je slzopudnou kýčařinou, Bazén pak výlučnou hříčkou a Good bye, Lenin! souzní s leckterými českými díly, třeba Pupendem.

Kompovaný večer doplňují další snímky. Informativní Film o filmu, věnovaný loňskému soutěžnímu hitu 8 žen, přiblíží tvorbu Francoise Ozona. Střihová skládanka Takový je život pak v osobních svědectvích i v množství ukázek připomene slavného italského režiséra Vittoria De Siku. Zachycuje životní i uměleckou dráhu tohoto průkopníka neorealismu, jenž se pokoušel diváka vést také k zamyšlení.

De Sica proslul rolemi milovníků mladých i postarších, jež pokaždé obdařil neopakovatelným charismatem (známe přinejmenším sérii filmů uvozených komedií Chléb, láska a fantazie). Jako režiséra jej však přitahovala zcela odlišná oblast: věnoval se tíživým sociálním podmínkám, dusícím šťastnější život - a řada titulů vstoupila do dějin: Zloději kol, Umberto D, Zázrak v Miláně, Manželství po italsku... Svou závažností je s De Sikovými režiemi srovnatelná jediná herecká příležitost: ve válečném dramatu Generál della Rovere ztělesnil drobného podvodníčka, ve vězení ochotného i kolaborovat, v němž se přesto cosi zlomí - a on, původně nasazený jako volavka, se rozhodne přijmout dosud předstíranou identitu odbojového velitele za svou, aniž hledí na to, že svou odvahu může zaplatit životem...