Takto začíná první kapitola knihy 1909: Aeroplány nad Bresciou, jejímž autorem je Peter Demetz, emeritní profesor německé a srovnávací literatury na Yaleské univerzitě, který se narodil v Praze 1922 a roku 1949 emigroval. Čeští čtenáři znají například Demetzovy knihy René: pražská léta Rainera Marii Rilka a Praha černá a zlatá.

Jména oněch tří pražských přátel, kteří se 4. září 1909 vypravili do Rivy: Franz Kafka, Max Brod a mladší Brodův bratr Otto. Na břehu Gardského jezera se jim dostal do rukou italský deník Sentinella Bresciana. V jeho vydání s datem 9. září přátele okamžitě zaujal titulek: La Prima Giornata del Circuito Aereo (První den letecké přehlídky). A protože žádný z nich dosud letící letadlo neviděl, rozhodli se, že se do Brescii vypraví. Peter Demetz se ve své knize vypravil v jejich stopách a spolu s nimi prožívá dobrodružnou podívanou na startovací plochu a oblohu, dění kolem letecké přehlídky plné dramatických zápletek a setkání s hvězdami leteckého nebe: Američanem Glennem Curtissem, Italem Mariem Calderarou, Francouzem Louisem Blériotem, pokořitelem Lamanšského průplavu. Tisíce nadšených diváků obdivovalo nejen piloty a letecké inženýry, ale také spisovatele a básníka s poněkud pochybnou pověstí Gabriela d´Annunzia a hudebního skladatele Giacoma Pucciniho, čerstvě "ověnčeného" románkem s mladou ošetřovatelkou (skladatel si léčil zranění způsobené automobilovou nehodou!), který skončil její sebevraždou.

Knihu 1909: Aeroplány nad Bresciou (Franz Kafka napsal o svých zážitcích z letecké přehlídky stejnojmenný článek pro pražské německé noviny Bohemia) letos na podzim vydalo v překladu Josefa Moníka nakladatelství Prostor. Český rozhlas 3, Vltava chystá na sobotu 6. prosince do dopolední Víkendové přílohy dvouhodinovou kompozici sestavenou z ukázek z Demetzovy knihy, dobových dokumentů a rozhovoru se spisovatelem. Z interview s Peterem Demetzem jsme vybrali pasáž, která se vztahuje právě k nové knize 1909: Aeroplány nad Bresciou.

Na letecké přehlídce v Brescii se v září roku 1909 sešla zvláštní společnost: letečtí inženýři, odvážní aviatici, Kafka, Brod, d´Annunzio a Puccini. Zřejmě každý z jmenovaných umělců měl své důvody, proč se vypravil na leteckou přehlídku.
Skutečně to byla hodně různorodá společnost. Všichni na přehlídku přijeli divnou náhodou. Naši Pražáci se nudili v Rivě. A Kafka, který byl vždycky "těkavý", tam chtěl, jakmile viděl článek v novinách, hned jet. Max Brod vlastně také, poněvadž kdysi psal o Blériotovi, ačkoli se s ním nikdy nesetkal. A tak se tam vypravili, byla to výprava ze zvědavosti. Giacomo Puccini do Brescie utekl před rodinou. Zapletl se totiž do jedné milostné aféry a doma se bál zůstat. I když zájem o novou technologii měl, o letadlech mnoho nevěděl. D´Annunzio přijel s jasným cílem: chtěl letět, za každou cenu chtěl letět. Obcházel hangáry a přemlouval piloty, aby ho vzali. Uspěl u Američana Curtisse, ale moc nevzlétl, spíš s letadlem jen tak poskočili. Letěl až s Italem Calderarou, který na rozdíl od Curtisse věděl, kdo to d´Annunzio je, že je to národní bard. Ulétli asi padesát metrů.

Jak se letecká přehlídka v Brescii projevila v dílech Kafky, Broda, d´Annunzia a Pucciniho? Znamenala pro ně něco podstatného?
Pucciniho můžeme vynechat, poněvadž byl na letecké přehlídce náhodou. Seděl tam v restauraci a dával interview o svých operách. Kafka a Brod, to je ovšem jiná problematika. A d´Annunzio zase úplně jiná. Kafka už v jedné své ranné próze popisoval groteskní sny o tom, jak se lidé vznášejí do oblak. V té próze se jeden chodec vznáší nad Karlovým mostem. V jiných Kafkových povídkách se zvířata, koně nebo psi rovněž vznášejí, takže on přijel do Brescii připraven. Myslím si však, že se letectví bál. V tom fragmentu z roku 1917, který pokládám za nejdůležitější důsledek toho strachu, prostě říká: letectví je nebezpečné, poněvadž se člověk tak stane příliš mobilním. A mobilita znamená odtržení od poslání, od kořenů lokálních, náboženských. Toho se bál. Kdežto pro Broda to byl cirkus, byla to módní záležitost, na které se daly vydělat peníze. Brod hned přišel na to, že je to také velký kšeft. V jeho románu Arnold Beer o mladém člověku z pražské židovské rodiny se objevuje myšlenka uspořádat novou Brescii někde v Pardubicích. Arnold si s nějakým přítelem plánuje, že tam přitáhnou známé piloty a vydělají. Nic se však nestane - o všem rozhodne setkání s židovskou babičkou, která Arnolda přesvědčí o pravé cestě. V případě Arnolda nejde o cestu technologického pokroku, ale o cestu židovskou.

Na tiskové konferenci k vaší knížce zazněla otázka: Proč na letecké přehlídce v Brescii nebyli Němci?
Chyběli tam nejen Němci, ale i Rakušani, a to ze dvou důvodů. Rakousko-Uhersko mělo s Itálií spojeneckou smlouvu, ale ten chystající se konflikt, který se odehrál jako součást 1.světové války, byl cítit už tehdy. A Rakušané, kteří neměli velký letecký průmysl, se prostě nechtěli v Itálii blamovat. Musím také dodat, že v Brescii bylo zastoupeno mnoho novin: z Francie, Itálie, Anglie. Jen ne z Rakouska, kromě našich tří přátel, což je příznačné pro tehdejší situaci. A Němci tam nebyli, poněvadž tehdy nevěřili na letadla, oni věřili na hraběte Zeppelina, na vzducholodě. Teprve bratři Wrightové, kteří o něco později předvedli svůj letoun v Postupimi, začali Němce přesvědčovat, že by se měli zajímat spíš o letouny než o Zeppeliny.

Podařilo se vám skvěle vystihnout atmosféru letecké přehlídky. Při čtení vaší knihy jsem si několikrát vzpomněl na obrazy Kamila Lhotáka. Sugeroval jste mi dojem, že se přehlídka odehrávala v ideální krajině, tehdejší letecké stroje vyvolávají naši vřelost asi na způsob domácích mazlíčků, letci působí jako hrdinové bez bázně a hany, i když mnozí z nich se nad zem nevznesli. Nejde o projekci naší nostalgie?
Do určité míry jde, ale na druhé straně nutno říci, že to bylo idylické. Bylo to něco na způsob divadelního představení, jen několik pilotů se skutečně vzneslo a Italové - až na Calderaru - vůbec ne. Všechno to selhalo. Jedna nehoda za druhou. Takže se tam také soutěžilo o to, kdo ulétne aspoň pět metrů.

U příležitosti letecké přehlídky pořadatelé postavili domy, hangáry a různá jiná zařízení, která víceméně evokovala prostředí koňských dostihů.
I ten půdorys letecké dráhy byl převzatý z koňských dostihů. Bylo to tak i v Remeši, kde se konala podobná letecká přehlídka tři týdny předtím. Architekti si to jinak nedovedli představit, takže tribuny, úřadovny, telegraf, restaurace, to všechno bylo jako někde na koňském závodišti.

Myslíte, že v současném světě počítačů, mobilů, raketoplánů, ale také teroristických útoků, může také dojít k podobnému setkání techniky a umění, letců a umělců, jako tehdy v Brescii?
Ne, to nevěřím. Právě proto mě přehlídka v Brescii lákala, cítil jsem, že to byl poslední okamžik naivity. Brzy na to začala válka. O myšlence, že se letoun dá také použít ve válce, už tenkrát existovaly romány. Aspoň se to v nich v náznaku rýsovalo. Hlavně proto jsem svou knihu chtěl napsat jako takový fotografický snímek posledního momentu nevinnosti, kdy se mohli ještě sejít básníci a piloti a pohlédnout si do očí. Myslím, že později to už bylo nemožné.

Na přebalu vaší knihy se píše, že onoho 11. září 1909 se nejen proťaly osudy Kafky, Broda, d´Annunzia a Pucinniho, ale že se tito umělci v Brescii setkali s leteckými inženýry i aviatiky. Nemrazí vás, že 11. září 2001, tedy přesně za 92 let, došlo ke smutně proslulému leteckému útoku na newyorská dvojčata?
A posteriori musím říct, že mrazí, ale je třeba ještě dodat, že ta show v Brescii trvala tři týdny a když se vybírá jeden symbolický den, kdy tam byl náhodou Kafka, tak je to trochu zaktualizované na pozdější události. Ovšem nutno podotknout, že teroristé, kteří přiletěli do New Yorku, měli také smysl pro symboliku.

JIŘÍ KAMEN