Koncerty a nahrávky zpěváka, skladatele a pianisty Filipa Topola a jeho kapely Psí vojáci patřily nejméně od konce osmdesátých let k základní duchovní stravě nekonformního mládí. Z dvacetiletých jsou nyní lidé v Kristových letech a z někdejšího bouřliváka zase smířlivý člověk se zálibou v čaji a vážné hudbě. Mají si ještě co dát? Těžko říct, zachtělo by se ocitovat titul dalšího z alb kapely, kterou Filip Topol poté, co za svůj intenzivně pojatý první životní poločas málem zaplatil nejtěžší daň, zásobuje materiálem tak usilovně, že společně mohou vydávat novou desku každý druhý rok. A proč ta skepse? To je jednoduché: tentokrát se Psí vojáci pokusili překročit svůj stín. A to je to poslední, co od kultovního umělce jeho publikum žádá. Na novém albu se tak sice už takřka nesetkáme s prapůvodní Topolovou punkovou nabroušeností, zato však ještě přibylo klasicizujícího klavíru a rozvolněných, antipísničkových struktur, novinkou je třeba i trubka ostříleného jazzmana Michala Gery. To vše jistě neznamená, že bychom Psí vojáky nepoznali podle prvních tónů, snaha hledat nové možnosti hudebního vyjádření je tu však zcela evidentní. Bez ohledu na mínění jistého, kdysi směrodatného hudebního časopisu, který si nové nahrávky Psích vojáků (vyd. Indies Records) cení méně než novinky "Lidičky" Bílé, je i proto Filip Topol stále pozoruhodnou osobností a také jednou z nemnoha českých rockových legend, které nehodlají črtat svou karikaturu. Jistě by pro něj bylo snazší do nekonečna skládat variace na Žiletky nebo na Marilyn Monroe (a poradil by mu to určitě i každý "píárák"), ale, jak to říct... Zkrátka - nebylo by to tak trochu trapné?