Když jsem jako kluk před desítkami let poslouchal v rozhlase Rudolfa Pellara, jak čte na pokračování Cirkus Humberto, toužil jsem také jezdit po světě s maringotkou. Když četl Volání divočiny, pouštěl jsem rádio víc nahlas a budil našeho psa, který se rozvaloval v kuchyni za kamny, aby poslouchal příběh o tom, jak někteří psi mají těžký život. Později jsem už sám četl Hemingwaye a zjistil, že knihu přeložili Luba a Rudolf Pellarovi.Ovšem to jsem stále ještě netušil, že jednou přijdu do jejich rodiny na návštěvu.

Všichni doma nebyli. Jejich tři synové už bydlí samostatně a dokonce i jejich vnoučata už jsou dospělí lidé. Proč se divit, když moji hostitelé už oba oslavili osmdesátku. Není proto divu, že se hodně vzpomínalo. Na divadlo, na šansony, které pan Pellar dodnes svým kouzelným hlasem rád zpívá, na to, jak jezdili s dětmi společně stanovat i na knihu Josepha Conrada Hranice stínů, která byla první v té dlouhé řadě knih, které společně přeložili. Představte si, že paní Luba používá počítač. A lituje, že už se nedozví, kam postoupí technika za příštích padesát let. Mluvilo se i o tom, jak v jejich ulici kdysi hráli synové fotbal, zatímco dnes není kde zaparkovat, co je tady aut. Když se do ulice na dohled Vinohradského divadla v Praze nastěhovali, jezdila tady s určitostí jen ta červená aerovka, o které pan Pellar dodnes zpívá. A večer lampář chodil rozsvěcovat plynové lucerny. Změnilo se toho moc, a tak se nedivte, že bylo o čem mluvit. Snad by vás vyprávění Luby a Rudolfa Pellarových také mohlo zaujmout.