Stejně jako jiné velcí komikové i oni se rychle převtělili do neměnných typů (jak vnější maskou, tak vnitřním ustrojením), které pak přecházely z filmu do filmu, kdy se měnily jen zápletky a prostředí. Groucho Marx si přisvojil masku kolohnátného chlubila, který bez zábran šířil urážlivé invektivy coby svérázné poklony, který se vyznačoval jak klátivou chůzí, tak velkým černým čtvercem namalovaným pod nosem na znamení kníru. Harpo Marx s věčně kudrnatou kšticí nikdy z úst nevypustil jediného slovo, pomáhal si rozpačitým úsměvem a troubením na všemožné předměty, v obzvláštní zálibě ovšem měl harfu (podle ní ostatně získal i jméno). Chico Marx je naopak stylizován do podoby prohnaného italského přistěhovalce, jenž nemyslí na nic jiného, než jak své bližní doběhnout. Ostatně všichni Marxové měli i hudební klauniádu v krvi a ovládali bezpočet nástrojů. Původně k nim patřili ještě další dva bratři (Gummo a Zeppo), ale ti postupně odpadli, když si nebyli schopni zajistit obdobně svébytnou masku.

Nelze tvrdit, že bychom Marxe vůbec neznali. Na plátna klubových kin pronikla jejich bizarní protiválečná hříčka Kachní polévka, několikrát jsme se s nimi setkali i v televizi, mimo jiné prostřednictvím dokumentu Neznámí bratři Marxové. Nyní Česká televize nachystala dosud nejobsáhlejší přehlídku jejich (většinou) špičkových komedií, vesměs ovšem patřících až do druhé etapy jejich tvorby, odvíjené od druhé půle 30. let. Zahajuje ji Noc v opeře, jedna z nejzdařilejších.

Vyprávění se rozpadá do tří výrazově odlišných rovin: nejvýraznější jsou přirozeně Marxové, pak následuje dvojice milenců, kterým se Marxové rozhodnou pomáhat a zajistit jim prosazení u opery, a konečně výňatky z operních představení, někdy pojaté parodicky (když Marxové naruší jejich průběh), ale nechybějí ani dokumentárně nevzrušivé, únavně plynoucí záznamy árií.

Prolnutí jednotlivých složek dosti skřípe. Melodramatická linie "chudých milenců", jimž v cestě ke štěstí stojí zhýčkaný operní pěvec, nemá v sobě ani kousek humorné nadsázky, kterou obstarávají výhradně Marxové. Vedle jejich běžných sólových výstupů nalezneme i několik skvěle vystupňovaných sekvencí, na nich již přímo nezávislých. Uplatňuje se zde smysl pro absurdní nadsázku - jako v případě stísněné lodní kabinky, kam se posléze vtěsná neuvěřitelná spousta lidí.

Výtečná je závěrečná sekvence, která kombinuje parodii operních klišé s doslovnou cirkusovou akrobacií. Vidíme, jak Groucho zlomyslně komentuje dění na jevišti, jak zmatek vrcholí chaotickým spouštěním malovaných kulis či honičkou po jevišti, kde se právě odehrávají dojemné i patetické výjevy z Verdiho Trubadúra. Všeobecného mumraje využívá zejména Harpo, jenž pronásledovatelům uniká po lanech v zákulisí, dokonce vyběhne po kulise nahoru až do provaziště.

Noc v opeře je dílem, které plnými hrstmi rozhazuje zběsilé veselí i tklivé melodrama. Možná i nyní vyvolá spory. Ale nebylo by to nic překvapivého. Marxové svým humorem vždy provokovali.

Úterý 9. 12. 2003 PRIMA - 19.55 hodin

Režie Henry Winkler. Hrají Burt Reynolds, Norman D. Golden II, Ray Sharkey, Ruby Deeová a další.

Středa 10. 12. 2003 NOVA - 23.45 hodin

Režie Alan J. Pakula. Hrají Kevin Kline, Mary Elizabeth Mastrantonio, Kevin Space, Rebecca Miller, Forest Whitaker, E.G. Marshall, Kimberly McCullough, Joe Mulherin a další.

Žebrákům buď dáme nebo nedáme, ale v obou případech od nich prcháme pryč. Nezeptáme se: člověče, co se vám přihodilo? Bojíme se, že by nás vyslechnutý příběh uvedl do trapných rozpaků, ať už bychom mu uvěřili nebo ne. Nebo prostě nemáme na poslouchání čas. Podle režiséra jsou životní příběhy žebráků, podobně jako třeba bezdomovců, různé. Někteří si za svoji momentální situaci mohou sami, jiní ovšem ne. Škrdlant tradičně se svými filmovými hrdiny drží. Snaží se ponořit do jejich světa a odráží i některé výtky, které jejich situaci zpochybňují: "Že jsou mezi nimi podvodníci? Zajisté, ale když se rozhlédneme: proč by právě mezi žebráky měli být všichni poctiví, když ani mezi poslanci, ministry či policisty tomu tak není?" A zjišťuje, že mnozí z nich se těší do Evropy: "Ta vyhláška, podle které se žebrat nesmí, se vstupem do Unie padne. Žebrání se přece nikde nezakazuje!"

(tp)

Mudrův dokument se snaží představit umělcovu osobnost, ukázat, jakými cestami se ubírala klavíristova životní pouť a nechává nahlédnout do jeho citlivé duše. "Ivan Moravec je náš největší současný muzikant. Moc si ho vážím a moc si vážím i přátelství, které mezi námi vzniklo během čtyř let natáčení," říká Mudra. Už během studií na Státní konzervatoři a na Akademii múzických umění se Ivan Moravec zařadil mezi naše přední pianisty. Během své bohaté koncertní činnosti hrál od roku 1956 téměř se všemi předními domácími a světovými orchestry. V roce 1960 začal natáčet pro Supraphon a pak i pro Connosieur Society of New York. Dodnes se velmi často do Spojených států vrací. Nejen tady ho oceňuje nejširší publikum i kritika. "Ideálním duševním či vnitřním postojem hráče je hrát tak, jako by za vás hrál někdo jiný. Musíte vždycky plout v hudbě, kde vás nevyrušuje technika, nástroj ani vaše vlastní chyby. Je-li hráč dobře připraven, nic ho nebolí a publikum moc nekašle, může se jako malé zablýsknutí za noci přihodit něco, co ho nikdy nenapadlo. Touží po tom každý hráč," zpovídá se Ivan Moravec, který dodnes vedle své pedagogické činnosti stále koncertuje.

Jan Mudra patří k těm, které český klavírista okouzlil. "Ivan Moravec je pro mě maximalista v mikrosvětě. V jedné skladbě soustřeďuje maximální výkon s maximálním zaujetím. Pracuje nikoliv okamžitě, ale dlouhodobě. Samozřejmě může své názory měnit, ale jeho umění je vždy dokonalé," rozplývá se režisér. Svůj vztah k Moravcovi se snažil ve svém filmu zachytit.

Přes všechna dosažená ocenění se Ivan Moravec vědomě vyhýbá postavení hvězdy, a s tím spojenému marketingu. Asi i proto jeho publicita zdaleka neodpovídá jeho významu. Tento nenápadný a skromný člověk hluboce ctí pokoru a sebekritiku. "Je to jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem kdy potkal," konstatuje režisér jeho portrétu Jan Mudra.

Sobota 13. 12. 2003 PRIMA - 21.05 hodin

Její důmyslné šarády, dojímající i bavící zároveň, jsou hojně napájeny dávnými klauniádami - ostatně neproniknutelný, věčně líbezný, ale v emocích málo sdělný obličej Audrey Tautouové, která s mimořádným pochopením ztvárňuje titulní hrdinku, dává jasně tušit, odkud herečka čerpala inspiraci. I hrdinčino putování za vytouženou láskou je plné nečekaných zákrut, hravého matení, ale také obav.

Režisér Jean-Pierre Jeunet učinil důležitým prvkem vyprávění především snovost mnohých epizod. Hrdinčina představa je buď přímo vkopírována do stávajícího obrazu jako jeho paralelní součást (viz mladíkovu cestu k jejímu bytu, zatímco ona se jeho příchodu obává), nebo je vtělena do montáže autentických dokumentárních materiálů (když mladík nepřišel, dívka okamžitě snuje, co vše se mu mohlo přihodit - mohl skončit třeba kdesi v Afghanistánu), případně ji nabádavě oslovuje svět médií, třeba staré hrané filmy (dokonce k ní promlouvá i Stalin z kteréhosi patetického sovětského produktu!). Zde vyprávění hraničí s důmyslnou mystifikací. O to cennější - jakoby kontrastní - je hrdinčino průzračné člověčenství, které spontánně uplatňuje, usilujíc, aby vykonávané skutky nebyly vůbec spojovány s její osobou, ale byly vnímány jako svého druhu zásah shůry.

Neděle 14. 12. 2003 ČT 1 - 21.30 hodin