Neděle 14. 12. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 18. prosince v 0.04

Pokusíme se přiblížit, jak mohlo dojít a vskutku došlo k vraždě jednoho z nejvlivnějších politiků tohoto státu a přinejmenším střední Evropy v Chebu v sobotu 25. února roku 1634. Budeme se snažit rozkrýt, co vše předcházelo těmto zlověstným slovům: Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!, po nichž následovala smrt.

Ještě v červenci roku 1633 převládalo na vídeňském dvoře mínění, že Valdštejn nestačí armádu vést, jelikož je vážně churav. Na konci listopadu byl však už frýdlantský vévoda označován za zloducha, který si nebezpečně zahrává s osudem monarchie a ohrožuje císařský trůn.

Generalissimus přerušil tažení do Bavorska a bez ohledu na to, co si myslí císař, si to namířil do Plzně. Císař napsal Valdštejnovi dopis v nemilostivém tónu, ale Valdštejn už nějaké dopisy nehleděl a hledal si pohodlný kvartýr v Plzni. Začátkem prosince tu byl už soustředěn jeho dvůr a začal se zařizovat na dlouhý pobyt. Plzeňští měšťané se měli nač těšit. Podle rozkazu byli povinni dodávat na každého muže z vévodova doprovodu denně dvě libry masa a dva mázy piva a navíc na každého koně čtvrt strychu ovsa. Vévodův dvůr čítal podle tohoto rozkazu 899 lidí a 1072 koní!

Tomu se říká přezaměstnanost! Vévoda se ale o takové prkotiny nestaral. Vévoda měl jiné starosti. Vévoda stonal. Když chtěl vévoda po svých důstojnících souhlas, že jej podporují a že se do žádného Bavorska teď na zimu nepotáhne, musel to za něj vyřídit polní maršálek Kristián Ilov. Všichni s ním souhlasili. Do zimního tažení se nikomu nechtělo.

Jednoho dne mne zavolal. (toto je citace z důvěrné zprávy, kterou napsal a poslal jeden z Valdštejnových plukovníků Ottavio Piccolomini císaři Ferdinandovi II.) a po dlouhém úvodu, v němž zlehčoval jméno a moc Vaší císařské Milosti a přeháněl krutovládu ministrů a všeobecný nevděk k vojákům, protože prý se u usiluje o utrmácení vojska, příliš špatně placeného, bez úmyslu upokojit armádu, ale se snahou pokořit ho a zbavit velení, objasnil mi, že se rozhodl, aby nezadal své pověsti pokusit se o vlastní štěstí s přívrženci, které hodlal najít mezi vším tím vojskem, pak spojit svá vojska s vojsky nepřátel a vést boj v dědičných zemích tak dlouho, dokud by se nezmocnil osoby Vaší císařské Milosti a nevyhladil z kořene tento nejvznešenější panovnický dům nejen v Německu, ale všude tam, kde se rozkládá jeho panství.

Někdy koncem prosince 1633 se Valdštejn rozhodl rozejít se s císařem a udělat první kroky k navázání styků s nepřítelem - se Saskem a se Švédskem. Spojení s nepřítelem připadalo Valdštejnovi jako spása před císařem a vídeňským dvorem, protože v té době už přestal věřit na jakékoli dorozumění a podléhal strachu, že odchod z čela armády nebude pro něho znamenat úplnou zkázu.

Piccolomini se ovšem nesvěřil pouze císaři. Potřeboval mít pro nejbližší budoucnost spojence, se kterými se dohodne na konfiskacích. A konfiskovat se mělo nic menšího než Valdštejnovo dominium. To sice mělo pořád svého pána, ale - na jak dlouho?