František Novotný:
Dlouho jsem byl smutný, že nemám boty, než
jsem potkal chlapíka, který neměl nohy
Proč máte rád
právě Dylana?
Bob Dylan je jedním z představitelů generace zpívajících básníků 60. let. Mám
rád celou tu generaci, dokonce jsme s Jiřím Vejvodou, a byl to jeho nápad a hlavní
kus práce, v roce 1981 napsali knížku Víc než jen hlas, která byla tehdy zcela
neobvyklá a myslím, že i první svého druhu. Přebásňovat texty Dylana, Donovana,
Cohena, Mitchellové, Brela, Okudžavy či Simona, to byl pro mne zážitek. Ti lidé
navíc ke svým veršům dovedli složit krásnou muziku, krásně je interpretovat
a byly to tak trochu písničky o stavu světa, o hledání životních hodnot. Mám je
rád, protože hodnota umění se prokáže časem, a když sleduji zprávy, čtu
komentáře v tisku a sleduji události, myslím, že ty písničky jsou stále
aktuální. Velice často mne napadá Simonův text, který říká:
"Cožpak jste se všichni zbláznili v tom našem činžáku? Cožpak nevidíte, že
strop jednoho je podlahou druhého?"
Byl jste na Dylanově
nedávném pražském koncertě?
Bohužel ne, byl jsem mimo město.
Co může dát, podle vás,
Dylan dnešním českým muzikantům?
Nevím, zda na to mám právo odpovídat, ale myslím že hlavně poctivost,
profesionalitu, vnímavé oči, cit a srdce na pravém místě.
Má něco společného se
Spirituál kvintetem?
To co už jsem zmínil. Myslím, že Spirituál kvintet je opravdu vzácný a důležitý
penízek v pokladničce naší kultury. Navíc impulsem pro jeho vznik byli právě
folkoví zpěváci. Pamětníci si vzpomenou, jak okouzleně jsme vyšli pěšinkami
barevného vícehlasu do Zelených plání.
Jak jste k
sobě se Spirituálem přišli?
Poznali jsme se ve VUSu, to byl
Vysokoškolský umělecký sbor, kde jsem s Oldou Ortinským a Dušanem Vančurou zpíval
druhý bas. Tedy oni zpívali, já spíš trénoval to, čemu se říká playback. A k
tomu ještě přibylo společné přátelství s Petrem Tamchynou, výtečným českým
výtvarníkem, na kterého moc rád a často vzpomínám. Tehdy se u Tichotů v
Pařížské ulici pořádaly takové sedánky, například na počest prvního českého
polárníka Eskymo Welzla pod heslem Je tu sakra zima vlezlá. Něco se tam četlo a
jednou Tichota řekl, ať pro ně zkusím napsat nějaký text. A už to bylo.
Kolik jste pak Spirituálům
napsal písniček?
Kolik jich bylo, to z hlavy nevím, ale na deskách, kazetách a cédéčkách jich je
snad na třicet. Jinak pozoruhodné je, že se prý 17. listopadu na ulicích zpívala
píseň Naděje, víra a láska, která nikdy na žádném nosiči nevyšla. Spirituál
kvintetu jsem vděčný za nádhernou písničku života a za to, kolik báječných lidí
jsem díky tomuto souboru poznal.
Vaše písničky ovšem mají v
repertoáru i další zpěváci. Nabízíte jim je nebo si vám o ně říkají?
Obvykle chodí za mnou. Mám rád zpěváky, kteří vědí co chtějí a přemýšlejí o
tom, co zpívají. V tom jsem měl, myslím, štěstí.
Pamatujete si
své texty, víte, co jste komu napsal?
Musím poctivě říci, že jsem
strašný lenoch a než bych si měl něco z textů pamatovat, tak si raděj vymyslím
něco jiného.
Jak je dnes, podle vás,
ceněna profese písňového textaře?
Asi jak u koho. Já se nikdy o taková srovnání moc nezajímal, ale myslím, že teď
už se situace zlepšuje.
Kterých ze svých kolegů
textařů si vážíte a proč?
Myslím si, že skvělých textařů máme mnoho ve všech žánrech. Od Hašlera, přes
Voskovce a Wericha, Grossmanna, Fischera, Borovce, Štaidla a Koptu až k Horáčkovi,
Nohavicovi, a dalším, které jsem hned nestačil vyjmenovat. Vždyť i jen texty Jirky
Tichoty či Dušana Vančury ve Spirituál kvintetu jsou excelentní. A po přečtení
některých textů Jiřího Suchého, stejně jako Zdeňka Svěráka, má člověk chuť
zahodit psací potřeby a věnovat se něčemu úplně jinému. Jejich texty voní
člověčinou, je to poezie plná moudrosti a vtipu.
Neláká vás někdy natočit
desku, kde si své písně budete sám interpretovat?
Doufám, že tak šílená situace nikdy nenastane a duch pana učitele Kulhánka, ke
kterému jsem chodil do houslí, bude mít i nadále klidné spočinutí.
Vaše básnická sbírka
Ozvěna tenká jako vlas se stala nejprodávanější sbírkou původní české poezie
nového století a vlastně i tisíciletí. Překvapilo vás to? Co myslíte, čím je
lidem taková poezie blízká?
Když jsem viděl tu frontu lidí při první autogramiádě, div jsem se nerozbrečel,
prvních dvacet minut jsem vůbec nevěděl, co podepisuji. Vůbec jsem s tím nepočítal
a jsem všem svým čtenářům za tu přízeň nesmírně vděčný. Myslím, že mnoho
lidí píše krásné básně, já jsem snad jen nabídl správná slovíčka ve správnou chvíli a přálo mi štěstí. To, o co se snažím v poezii,
je nelhat a věřím, že prostota cti netratí.
Pomohl prodeji knihy rozhlas
(jinými slovy - kupovali si vás hlavně vaši posluchači)?
Nepochybně té knížce rozhlas pomohl. Mí posluchači v pořadech Host do domu, Dobré
jitro či Šansony, songy a písničky, které jsme dělali s Janou Hlaváčovou, mi
dodali odvahu, abych Ozvěnu vydal. Stejnou odvahu našlo i nakladatelství Radioservis.
Nedisponuji totiž žádnými sponzory. Jsem rád, že to tak dopadlo. Je to báječný pocit, když přijdu někam na besedu, třeba do
pečovatelského domu v Dejvicích, a neznámý pán mi řekne: Vy mi
spíte se ženou! A pak mne pozvou oba dál a se smíchem
ukazují knížku, kterou má ta paní vedle postele. Nebo vím, že v jedné společnosti
byla knížka odměnou pro nejlepší pracovníky. To je fajn pocit. Někteří kritici mi
mírně vytkli, že z toho mohly být tři ucelené sbírky, ale já jsem rád, že si i z
odlišných skupin čtenářů každý našel odvahu pohladit tu ježatou kštici a vybral
něco pro sebe.
Co pro vás znamená práce v rádiu?
Pro mne je to kus nádherného
života. Jsme partneři už pětatřicet let a já pořád cítím, když jdu k mikrofonu,
trému a odpovědnost za tu hodinku života, kterou mi někdo věnuje tím, že je ochoten
mi naslouchat. Trápím se tím, když něco pokazím. Jsem rozhlasu vděčný za to,
kolika moudrými lidmi mne obohatil. Ať mezi partnery v rozhlasové práci nebo mezi
posluchači. Čtu každičký dopis a právě ty dopisy, to je moje veliká radost i
smutek zároveň. Je jeden krásnější než druhý, ale já na ně prostě fyzicky
nestačím odpovídat. Moc se za to všem, kterým odpověď dlužím, omlouvám. Obvykle
pracuji dlouho do noci. A tak si říkám: odpovím zítra, teď ještě přečtu tenhle.
A pak zjistím, že na některé nádherné dopisy dlužím odpověď mnoho měsíců. Ach
jo. Jde to zkrátka pomalu, ale už jsem snad vymyslel systém a tak co nejvíc restů
napravím. Zní to po tom, co jsem právě řekl, možná trochu divně, ale moc si
vážím těch, kteří mi píší. I ti, kteří třeba nesouhlasí, se podepisují, za
celou dobu jsem dostal snad dva anonymy. Víte, snažím se, abych byl u mikrofonu za ty,
kteří mají na dění kolem svůj názor a nemají tu možnost jako já. A když si to
naše setkávání promítnu, je to vlastně neustálé hledání hodnot, které nám
pomáhají žít a přežít.
Rád užíváte
citáty, máte některý vyvolený?
Objevil jsem pro sebe jeden, který
mi pomáhá: Dlouho jsem byl smutný, že nemám
boty, než jsem potkal chlapíka, který neměl
nohy.
Co myslíte, že dnešní době
nejvíc chybí?
Nejspíš pokora, empatie, tedy vcítění a slušnost, vždyť koneckonců, jak bylo
řečeno úvodem, svět je jeden velký činžák, ve kterém musíme žít všichni. Ale
také už vím, že je ošidné paušalizovat. Je plno báječných lidí, kteří jsou
lidmi za všech okolností. V tom je světýlko naděje, za kterým stojí za to jít.
Při posledním průzkumu
poslechovosti klesl všem stanicím Českého rozhlasu počet posluchačů. Bylo to
ovlivněno létem (šlo o duben až září) nebo je to logický trend současnosti?
Nemám dost podkladů k nějaké analýze, ale věřím, že fenomén rozhlasu nezanikne.
Samozřejmě přibývá nových technologií, nových zdrojů informací, poučení i
zábavy, přízeň posluchačů se může přelívat, ale Český rozhlas má, myslím,
relativně stálé posluchače, kterých si musí vážit. Umějí naslouchat, umějí
přemýšlet o tom, co se jim říká, jsou to často významné
osobnosti v různých oborech lidské činnosti a nemyslím, že úplně chybí mladší
ročníky. Samozřejmě střední a starší věk dominuje, protože má k rozhlasu jisté
zvykové právo. Rozhlas je nenahraditelný. Rozvíjí fantazii, neváže vás k jednomu místu, můžete ho poslouchat, aniž rušíte okolí, zkrátka je tu
mnoho výhod. Pro mnoho posluchačů je partnerem a nemyslete, lidé už podle hlasu
poznají, jestli to, co říkáte, myslíte upřímně. Názor posluchačů bych rozhodně
při posuzování programových schémat nebral na lehkou váhu.
Soudě podle ohlasů, jste
oblíben zejména u posluchaček. Co vy na to? Zajímají vás ženské otázky?
V tomto okamžiku správný chlap odpovídá, že ho zajímají spíš ženské odpovědi,
ale musím říci, že stejně tak mám mezi posluchači mnoho mužských přátel. Byl
bych moc rád, kdyby bylo alespoň někdy někomu s mými slovíčky chvilku pěkně.
K vánocům
chystáte další knížku s názvem Blažení. Bude to kniha duchem podobná Ozvěně? Co
všechno v ní bude? Kolik procent textů budou básně odvysílané v rozhlase, kolik
jich bude nových?
Doufám, že podobná duchem bude.
Procenta neumím odhadnout, ale budou v ní nové říkánky, některé zazněly ve
vysílání, některé ne. Budou chybět uvažované texty k písničkám a básničky na
tři slova. Místo toho tam bude pár rekonstruovaných ukázek z pořadu Jak to
vidím, doplněných některými ukázkami z pošty, které zaujaly, jako je třeba
psí modlitba, záludnosti zralého věku a podobně. To víte, že je mi úzko, jak
čtenáři Blažení přijmou. Bude asi o trochu silnější v pase, než Ozvěna, ale
věřím, že cena zůstane přijatelná a vtančí na parket jejich přízně. Pár
řádek úvodem napsal Arnošt Lustig, čehož si moc vážím. Kdybych mohl, udělal bych
té knížce křížek na čelo, jako to dělala maminka mně, když jsem se vydával
někam do světa. Doufám, že Blažení nikoho nezarmoutí.
Obálku vám ilustroval Jiří
Anderle. Jste přátelé?
Jsme přátelé a přiznám se, že jsem Jirkův fanda (jak také jinak). Je to
špičkový český a světový umělec, nesmírně vzdělaný a báječný člověk, se
smyslem pro poezii i pro humor. Rád poslouchám jeho rozhlasová povídání a jsem
nesmírně vděčný náhodě, která nás svedla dohromady. Jsem také rád, že jsem ho
mohl Ozvěnou znovu trochu proslavit. Bohužel mi to nemůže vrátit. Sice za chvíli
odevzdá svůj rukopis, a já se na něj spolu s posluchači
těším, ale neumím malovat. Ale teď vážně. Blažení je třetí knížka, kterou mi
ilustruje s velkorysostí sobě vlastní a navíc jedno odpoledne na zahradě vymyslel i
ten název. Já k tomu jen "přicmrdnul" pár slovíček. Takže nejde jen o
obálku, ale o řadu ilustrací uvnitř. Je v nich, myslím,
pěkná, hravá grafická zkratka, kterou umí mistrně. On ji ostatně učí lidi vidět
i u černošského umění. To trpělivě sbírá a hodlá vystavit ve své stálé
galerii, která se rodí v Praze 6. Bude to zajímavá podívaná, jedinečný
kulturní počin.
Už víte, komu všemu novou
knihu věnujete k vánocům?
Především své rodině, která to se mnou nemá lehké, a přátelům. Rád bych ji
věnoval i svým posluchačům, kteří mi byli oporou.
Jak strávíte
Vánoce?
Vánoce trávím nejraději s
rodinou. Mám rád, když jsme všichni pohromadě a mám pocit že jsou s námi i ti,
kteří nás opustili. Mám rád vánoční zmatky i tu následnou pohodu. Je to
jedinečný kontrapunkt roku. Snažíme se, aby nikdo z blízkých či přátel nebyl
sám. Těším se na oči Terezky a Jakuba, na vůni stromku, na kapra, na všechno, co k
Vánocům patří. Někde v koutku duše každý z nás rozbaluje dárek nějaké naděje,
která se každé Vánoce rodí pod hvězdou betlémskou.
Pořizujete dárky s
předstihem nebo to necháváte na poslední chvíli?
Jiné dárky, než o kterých jsem právě mluvil, nechávám na poslední chvíli, jako
ostatně kdeco. Víte, mnohé dárky člověk časem zapomene, ale dar té krásné,
posvátné chvíle v sobě nosí člověk po celý život, aniž si to uvědomuje. Neměli
bychom Vánoce degradovat na pouhý pocit hmotné hojnosti, i když
ji každému přeji. Ten symbol je víc.
Co se u vás o Vánocích
zpívá a jaké se třeba pouštějí desky?
Docela všední klasika. Zpíváme koledy u stromečku a pouštíme si
"Rybovku", vánoční spirituály, klasickou hudbu, posloucháme Český rozhlas
a radujeme se z případných nálezů dárků, zapomenutých od loňska.
Máte nějaké předsevzetí do
Nového roku?
Ještě nevím, snad zpomalit.
TOMÁŠ PILÁT
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |