Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha, 20. prosince, 21.04

Zpěvačka a skladatelka Zuzana Navarová patří k výrazným osobnostem české populární hudby už od slavných časů skupiny Nerez. Na rozdíl od řady jiných formací s posluchačským zázemím vybudovaným hluboko v osmdesátých letech se však zmíněná kapela dokázala v pravou chvíli rozloučit - možná hlavně rozhodnutím své zpěvačky. Navarová tak začínala více méně od začátku. Po sólovém, leč výhradně z písní kubánských písničkářů sestaveném albu Caribe vydala nahrávku se skupinou Tres, v níž se sešla s kolumbijským skladatelem a kytaristou Ivánem Gutiérrezem. Jejich spolupráce vyústila ve vznik současné Zuzaniny kapely Koa, ve které se vedle Gutiérreze uplatnili další výrazní muzikanti - bubeník Camilo Caller, kontrabasista František Raba a nevidomý romský hráč na akordeon, piano a klarinet Mário Bihári.

Kvality svého debutu Skleněná vrba z roku 1999 tento mnohonárodnostní soubor potvrdil na živém Zeleném albu a pak přišla ještě lepší deska Barvy všecky, už bez Gutiérreze (toho nahradil nový kytarista Omar Khaouaj), zato s výrazným přínosem dosud méně nápadného Biháriho. Ve stejném složení a za nepřeslechnutelné pohody připravila letos skupina Koa novinku Jako Šántidéví (v překladu bohyně míru) jedno ze tří, čtyř nejlepších českých cédéček tohoto roku.

Hrála-li předešlá kolekce barvami, je ta nová přímo přepestrá. Obdivovatel zpěvaččiných křehkých balad se spoustou výborných textařských obratů bude nasycen skladbami, které se řadí k tomu nejlepšímu, co kdy dotyčná napsala a nazpívala (Orlice, Pokojný a jasný, Do nebes). Ti, kdo si z formace Koa oblíbili přirozeně muzikálního Biháriho, zase s uspokojením zjistí, že mu "Šántidéví" dopřála zatím největšího prostoru a že toho Mário také plně využil - ať už jako zpěvák, skladatel či instrumentalista (Bagdád, Amen, Jablko). Vedle folku, romské muziky a pro Navarovou příznačné latiny, jejichž vynalézavou kombinací se vyznačovalo už předešlé album, se však na nové desce skupina nebála sáhnout ani pro blues (Zatím hodně pus), klezmer (Vřelé díky z pupku), country (Cesta domů) či moderní taneční rytmy (titulní skladba). Že se v tom všem Navarová jako ústřední postava neztratila, za to jistě vděčí nejen svému bezpředsudečnému talentu, ale také dokonale fungující kapele, v níž má však každý kromě citu pro celek i dost prostoru pro vlastní vyjádření.

V jedné ze skladeb alba Jako Šántidéví je vzpomenuto jména mistra písňové miniatury Karla Plíhala. Nikoli náhodou. Zuzana Navarová natočila album sedmnácti písní, z nichž nejdelší má něco přes čtyři minuty a ani ta nejkratší, bez čtrnácti vteřin dvouminutová, vám ušima neproběhne bez trvalých následků. Budiž to dalším z důkazů, že síla písničky se neměří nastřádanou stopáží.

MILAN ŠEFL