Tak jsme se opět ocitli v čase Adventu, v němž u leckterého z nás dochází k jakémusi zbystření vnímavosti. I člověk doby hmotařské je více než jindy naladěn na krásu, jejímž prostřednictvím hodlá procítit nehmotné kouzlo. Věnujeme čas a peníze návštěvám koncertních síní, divadel, muzeí a galerií. A někdy stačí jen ten čas: Mluvím za ty, kterým nedávno učarovala polární záře, jev u nás vzácný a připomínající, nakolik jsme i v malých Čechách prostřednictvím slunečních erupcí spjati s vesmírem.

Neboť kouzlo polární záře nic nestojí, nemůže je snad potkat osud uměleckých děl, jež jsou dnes natolik propojena s kšeftem, že se mohou stát obětí takzvaného kouzla nechtěného. Chcete příklad? V jistém televizním magazínu se objevila reklama tohoto znění: "Při koupi mobilního telefonu získáte k originálnímu popruhu na krk též CD s Vánoční mší od Jakuba Jana Ryby". Kdyby byl stylizátor této nabídky skutečně poněkud cynickým žertéřem, jistě by se skrze svůj textový nápad patřičně zviditelnil. Je spíše na místě obávat se, že o Rybově sebevraždě oběšením prostě nevěděl.

Kvalitní, neboť nadčasový umělec Ryba se za svého života nezviditelnil tak, jak by si byl možná přál a jak by pro svůj život, ba pro své přežití potřeboval. Dnešní konzument umění se namnoze setkává s opačným jevem: namísto nadčasové, soběstačné kvality díla jej očekává spíše příliš viditelná snaha po zviditelnění tváře a jména jeho tvůrce. Je to snad podvědomá snaha umělců uchránit se Rybova osudu, která je vede k používání provokujících až šokujících, ale především často mimouměleckých prostředků. Zdá se totiž, že právě jimi lze úspěšně zakrývat myšlenkovou prázdnotu a časovost vlastního díla.

Doba navíc mezi umění a jeho vnímatele postavila hranici světské (rozuměj: mediální) slávy, oddělující výlučnost jednoho od bezejmennosti druhého. Mnohokrát již bylo postřehnuto, že v médiích jsou prezentováni umělci nikoli pro svůj obor přínosní, ale právě jen ti, kteří se dokázali zviditelnit společensky, tedy nezávisle na kvalitě své tvorby. Odtud je už jen krůček k pocitu, že skutečně významnými jsou právě ti tvůrci, o kterých většinou ani nevíme, jak vypadají a jak se jmenují. Neboť je zde naděje, že v čase, který nevěnují zviditelňování, právě něco pořádného vytvářejí. Zůstávám takto stále vděčen kamarádovi sochaři, jenž mi kdysi umožnil vylézt na restaurátorské lešení a podívat se zblízka na gotické žebroví Vladislavského sálu na Pražském hradě. V nepřístupné výšce stropu, v místech styku klenebních žeber se nalézají kouzelné sochařské miniatury, fantastické tváře. Jejich tvůrci, dávní kameníci, zůstali ze samé podstaty gotického umění bezejmennými. Mimo pochybnost však jejich dílo dodnes intenzivně, byť neviditelně žije.

Polární záře rovněž nezná jméno svého autora. Zviditelnila svou krásu vlastní fyzikální podstatou. Je z běžného hlediska nehmotná a navíc i neprodejná. V samotném jejím jevu je však obsaženo kouzlo, kvůli kterému se vyplatí obětovat část našeho času. Kvůli kterému stojí za to nespěchat s obstaráváním onoho "popruhu na krk".