Když se člověk ráno probudí, první, co udělá, je, že se zeptá, co je nového. Sebere se a utíká pro noviny, aby si přečetl, že nějakému muži ve Wichitě uklouzla ruka a vypíchl si prstem oko. Takhle nějak přibližně to napsal americký filozof a spisovatel Henry David Thoreau, když chtěl vyjádřit svůj odpor k médiím. Ne, bylo to trochu jinak. Myslím, že napsal "sotva člověk na deset minut usnul, probudí se a hned se ptá, co je nového". Tím ještě lépe vyjádřil Thoreau, žák Emersonův, rychlost a spěch moderní doby a úpěnlivou snahu médií tomuto spěchu vyhovět.

Skutečně, když tak o tom uvažuji, nejvíc mně vadí na médiích jejich snaživost, horlivost, s jakou se žurnalisté předvádějí, aby nám přinesli nejčerstvější zprávy. Předbíhají se, vzájemně se mohou potlouct, když dobíhají k místu neštěstí, aby tam byli první a předložili nám, čtenářům, divákům a posluchačům nejčerstvější krev. Rychle s ní do novin, do rozhlasu, do televize, aby se ani kapka nevylila. Novináři jsou až protivní, jak se k nám lísají, vnucují nám to nejchutnější, vybírají pro nás ty nejlepší kousky, aby se nám zavděčili. Neznám nepříjemnější obraz, než je smečka lidí od novin (ano, často se označují jako smečka), obklopující s fotoaparáty, kamerami a mikrofony slavnou osobnost, ať je to filmová hvězda nebo zločinec a loudící na něm jediné slovo nebo úsměv. Často si při tom přelámou ruce a nohy, jen aby dosáhli svého - totiž našeho. Dělají to prý pro nás.

Opravdu je to tak, že všechno, co současný žurnalismus dělá, se vším humbukem, lačností po senzacích, spěchem, který nezná zastavení, agresivitou, která nezná hranic, že to všechno je pro nás, pro veřejnost? Ptám se jako veřejnost a poctivě po chvíli přemýšlení odpovídám: Ano. Sotva jsem si ráno dal svou dávku sekané, kterou mi umleli (několik zvlášť drastických dopravních nehod, dvě přepadení banky, sebevražedný atentát), už očekávám další. Snad to dělá ten návyk, nebo co. Jdu po Národní třídě a čekám, co se bude ještě dál dít. Čekám, až to zapípá. Také máte zařízeno, že vám na mobil přicházejí nejčerstvější zprávy? To je k nezaplacení. Když to zapípá, čtu na displeji, že nějaké letadlo míří na Bílý dům. Ale proč? Vždyť Bush je právě v Londýně. To bude nějaký omyl. Teroristé se zřejmě spletli, byli špatně informováni, vázne jim koordinace. Ne, právě proto, že Bush je v Londýně. Ostraha Bílého domu je oslabena, je to výhodná chvíle, příznivý okamžik. Letadlo proletí slabou obranou, zřítí se na Bílý dům, oblaka dýmu, oheň, křik, krev. A co když žádné letadlo neletí? Také to mohla být jenom šmouha na radaru. A opravdu. Byla to jenom šmouha na radaru, píše zpravodajství na mobilu. Všechno se vysvětlilo, žádné letadlo na Bílý dům nemířilo, je klid. Pro tentokrát.

Je to jasné - novináři za nic nemohou. To jen my, veřejnost, stále toužíme po krvi. Viděl jsem to jasně kolem sebe na Národní třídě. Bylo nás tam hodně, kteří jsme se dívali na mobily: letadlo letí na Bílý dům. A pak ta prodleva, nechci říci zklamání: byla to jen šmouha na radaru. Napětí povolilo, všichni se uvolnili, ale ta touha po krvi v nich zůstala. Veřejnost má tuto touhu po krvi zakódovanou zřejmě po předcích. Možná v pravěku, kdy krev ještě nebyla tak snadno k mání jako dnes, zakódovalo se v lidech puzení po krvi.

Co ještě my, veřejnost, žádáme po novinářích a k čemu je nutíme? Byl by toho velmi dlouhý sloupec. Jen tak namátkou: sex, erotika. Veřejnost samozřejmě žádá, aby psaní o sexu bylo mnohem otevřenější než dosud. Zaostáváme. Možná trochu více nacionalismu. Ještě jsme si neodbyli to, co mají už za sebou třeba Srbové, Chorvati. Noviny jim v tom hodně pomohly. Český nacionalismus potřebuje pořádnou vzpruhu. Ale tady vidím už jednu vlaštovku! První vlaštovkou je dinosaurus, nalezený u Kutné Hory. Vím, že se teď bude o něm hodně psát, ale já bych si chtěl všimnout zejména jednoho aspektu problému, kterého se možná budou bát ostatní dotknout: je to náš, český dinosaurus!

Média mají jednu nezastupitelnou roli: být objektivní. Plní ji v čase i v prostoru. V případě dinosaura se to opět potvrzuje. Víte, že čas je pro novinářskou objektivitu naprosto prvořadý? Žádné informaci nestraní, ať je stará hodinu nebo desítky milionů let. Spravedlivě rozdělují svou pozornost padni komu padni. Vždyť dinosaurus od Kutné Hory žil před devadesáti pěti miliony roků, a přece dostal místo na titulních stránkách novin a čelné pořadí ve zpravodajství rozhlasu a televize. Také prostor, ve kterém byl nalezen, je patřičně důležitě a důstojně vymezen. Tenkrát tam sice bylo jenom mělké moře s několika ostrovy, ale dnes zde žijí Češi. Před nimi Kelti a ještě dříve - dinosaurus! Tento jasný tah na historickou branku - dinosaurus, Keltové, Češi - zvýrazňuje naše místo a poslání na planetě Zemi. Chtělo by se říci (kdyby to nebylo příliš patetické): nesmíme zklamat odkaz dinosaurů!

Často je mi médií až líto. Dělají jen to, co po nich chceme, k čemu je nutíme. Nehoňme je tolik, netlačme na ně tak neúprosně, možná, že ona se nám pak odvděčí tím, že s námi nebudou tolik manipulovat. To jsou totiž dvě stránky téže mince. Veřejnost po médiích něco žádá a když to dostane (svou denní porci sekané), je těmito médii pak zmanipulovaná. A koloběh pokračuje dál.

Jedeme v tom s nimi - my, veřejnost, s médii. Varující je, že také naše odpovědnost je společná. Ve studii amerického historika Gellatelyho z roku 2001 se píše o společenském souhlasu s nacismem v Německu. Historik dokládá na novinových článcích a policejních zprávách, že veřejnost byla dostatečně informována o koncentračních táborech, popravách bez soudů a dalších zrůdnostech a vytváří obraz mlčící společnosti, která souhlasila s vraždami a válečnými zvěrstvy. I když byla zmanipulovaná médii své doby, její odpovědnost se tím nezmenšuje.

Každodenní manipulace, které jsme vystaveni, ani nás nezbavuje odpovědnosti. I dnes se říká, že média nakonec vyjadřují jen mínění veřejnosti. Vymlouvat se jeden na druhého - média na veřejnost a veřejnost na média - je možné vždy jenom do té doby, než se stane něco skutečně vážného. Než si nějaký muž ve Wichitě v Kansasu opravdu vypíchne oko ukazováčkem a novináři o tom vážně napíšou pravdu.