Od počátku třicátých let minulého století Kohout často střídal místa svého působení: v roce 1930 hrál ve Vinohradské zpěvohře, v sezóně 1931-1932 s Ferencem Futuristou v Divadle komiků, v sezóně 1932-1933 účinkoval s E. F. Burianem a jeho orchestrem v "protiburžoazně ostře tendenční revui" (jak ji hodnotí sborník "Česká divadla" z roku 2000) s názvem "Loď živých" na scéně Červené eso. Od roku 1935 vystupoval v živých rozhlasových přenosech ze smíchovského Švandova divadla, které převzal do svého vlastnictví poté, co se mu ve stejném roce konečně podařilo získat licenci divadelního ředitele. U příležitosti premiéry jeho první inscenace na této scéně - byla jí Jankovcova opereta Nezapomeň - dostalo obecenstvo reklamní papírovou gramodesku značky Draloston s nahrávkami hlavních šlágrů z této hry.

Před vypuknutím druhé světové války, kdy sklízel své největší komerční úspěchy, vlastnil podnikatel Jára Kohout ještě biograf, výrobnu filmů, půjčovnu kostýmů a vinárnu U Kohouta v pražské ulici V jámě. Vinárnu vedla jeho manželka Mimi Grunwaldová.

Koncem třicátých let po odchodu Jiřího Voskovce a Jana Wericha do emigrace převzal Kohout celý divadelní soubor pražského Osvobozeného divadla (i s veškerými rekvizitami a nábytkem). Podle dohody s Werichem podporoval během protektorátu Werichovu matku a pravidelně vyplácel divadelnímu souboru gáži, a to dokonce i několika levicově zaměřeným hercům, kteří v jeho údajně příliš bulvárně zaměřeném divadle hrát odmítali. V té době u něj vystupoval i celý soubor divadla Uranie a na odpoledních činoherních představeních zde přednášel své proslulé monology dokonce i Eduard Kohout. Když koncem roku 1944 nechaly německé okupační úřady jeho divadlo uzavřít, vyjížděl Jára Kohout s menším divadelním souborem a s Emanem Fialou na zájezdy mimo Prahu.

Posledním Kohoutovým gramofonovým snímkem pro firmu Esta byla nahrávka písničky Kvůli tvým očím (...do vody skočím, kvůli tvým očím si sako namočím...) z roku 1941, kterou nazpíval společně s Mařenkou Norrovou. Jeho vůbec poslední v Praze natočenou gramodesku vydala v roce 1944 firma Ultraphon - obsahovala vtipný kuplet Autogram na Kohoutův vlastní text, který původně zazněl v operetě Eduarda Ingriše Mám tě rád. Na obě tyto značky gramodesek natočil Kohout téměř pět desítek snímků a komických výstupů.

Nakrátko se teď zastavme, abychom konfrontovali dva pohledy na činnost Járy Kohouta v době protektorátu a na repertoár jeho divadla. Skladatel a muzikolog Luděk Pacák, který do své knihy "Opereta" z roku 1946 odmítl - "vzhledem k všeobecně známým politickým událostem" - zařadit profil skladatele Járy Beneše pro jeho údajně "spíše vídeňské smýšlení a naturel", tehdy hodnotil Kohoutovu činnost kupodivu vlídně, a to mimo jiné následujícími slovy: V divadle U Nováků věru neměl jeho nový ředitel nikterak lehkou úlohu: měl totiž zachránit divadlo i soubor před drápy hnědých i šedivých, kteří měli hned po příchodu do Prahy v úmyslu zřídit právě zde divadlo propagující říšskost a protektorátnost, a dále rychle a přitom nevinně odpoutat jejich pozornost od podniku s tak vysloveně protiněmeckou a protifašistickou tradicí. Nutno zaznamenat, že se to vše podařilo.

Jinou optiku ovšem použili autoři hesla Divadlo Járy Kohouta v již zmíněném sborníku "Česká divadla" z roku 2000: ...v jadrných, až hrubozrnných fraškách, provázených líbivou hudbou a choreografií, převládala milostná pikantní tematika, kořeněná siláckou slovní a situační komikou. Kohoutova triviální komika a repertoár jeho divadla odpovídaly nejen relaxačním potřebám nenáročného publika, ale také požadavkům nacistů na odpolitizování češství a na převedení jeho obsahu do roviny bezproblémových, apolitických, rázovitých figurek omezeného životního horizontu. Stejní autoři sice zmiňují, že ...ač divadlo ničím neoponovalo nacistické ideologii, byl Kohout 1940 vyšetřován gestapem a byla na něj uvalena několikatýdenní vazba..., ale hned o několik řádků dále tvrdí, že ...pověst divadla poškozovaly nejednou kolaborantské aktivity jeho členů i samotného ředitele (např. účinkování v rozhlasových Opluštilových protičeskoslovenských skečích). V roce 1942 nabídlo vedení divadla své hry nacistickému wehrmachtu pro pražskou německou posádku, nabídka však nebyla přijata...

Pokud je ovšem známo, neměla k chování svého ředitele během doby protektorátu žádné výhrady ani závodní rada divadla, která jej v červnu roku 1945, po zrušení soukromých podnikatelských koncesí, zvolila do funkce uměleckého šéfa.

V roce 1946 Kohout převzal po J. Sedláčkovi Lidové divadlo provozované v prostorách někdejšího nuselského "Tyláčku". Na zájezdech po republice uváděl svoji frašku "Brouk a Brouk" a s různými estrádními pásmy vystupoval v továrnách v pořadech pro dělníky. Při jednom takovém vystoupení ho pro nepřítomnost klavíristy doprovodil na akordeon tehdejší předseda Ústřední rady odborů a pozdější prezident ČSR Antonín Zápotocký.

Svou uměleckou činnost v ČSR Jára Kohout zakončil uvedením hry "Na tom našem dvoře" na scéně Tylova divadla. Jeho úplně posledním představením před domácími diváky se pak stalo jeho pohostinské vystoupení pro pohraničníky v Aši v říjnu roku 1948 - v převleku za kohouta odehrál pouze první půlku představení a již během následující přestávky se vydal i s rodinou přes hranice do americké okupační zóny Německa.

V emigraci se Kohout angažoval v českém a slovenském vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa z Mnichova a později z New Yorku. Jako herec se v emigraci uplatnil v řadě amerických hraných i reklamních filmů. Režisér Miloš Forman ho počátkem sedmdesátých let minulého století obsadil do menší role ve svém prvním americkém filmu Taking Off.

Až do konce osmdesátých let minulého století pořádal Jára Kohout četné zájezdy za krajany po celém světě a v cizině mu vyšlo také několik dlouhohrajících desek s jeho výstupy a kuplety (většinou s politicky aktualizovanými texty), které nesměly chybět v silvestrovských pořadech rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Amerika určených pro posluchače v Československu. Po roce 1989 se vrátil do vlasti, kde se stačil znovu oženit a zahrát si v několika celovečerních filmových veselohrách. Zemřel téměř devadesátiletý v roce 1994.

GABRIEL GÖSSEL

Příště: Ladislav Habart - český Stan Kenton