Od prvních scén se hromadí komické zběsilosti nejrůznějšího druhu. Protože je třeba zabránit, aby odjela jediná movitá pacientka (představuje ji Margaret Dumontová, důvěřivě vyhlížející ctihodná dáma, která se pravidelně stává terčem zejména Grouchovy pozornosti), kterou pobouřil lékařský verdikt, že je úplně zdravá. Chico jako zřízenec v sanatoriu nejprve zařídí, aby se pacientčiny kufry vrátily zpět na pokoj a potom hbitě přivolá údajně slovutného doktora (Groucho), jemuž jako jedinému dotyčná paní plně věří. Opět zazní Grouchovy nesmrtelné repliky, při měření tepu říká vyšetřované pacientce: "Buď jste mrtvá nebo se mi zastavily hodinky". Grouchova náklonnost je ovšem hodně předstíraná, při tanci pozornost věnuje atraktivní děvě. Navíc tají, že sice opravdu léčí, jenže zvířata. Harpo hraje žokeje, pronásledovaného nesympatickým správcem stájí - tak se ocitáme na závodišti.

Vzájemné klání se opět vyznačuje řadou vynikajících gagů, vrcholí na dostihové dráze, kde Marxové nejprve všemi prostředky brání vyhlášení startu a poté stejně vynalézavě podporují svého favorita. Zde jasně rozpoznáme jak odkazy na němé grotesky (třeba nasměrování aut na závodní dráhu, vydávanou za parkoviště), ale právě tak se uplatňují komediální nápady založené na využití zvuku (kůň vždy zrychlí, když uslyší hlas nenáviděného spráce stájí - Groucho jej pravidelně napojuje na místní rozhlas).

Nápadité jsou hudební produkce - Harpo nejprve zdevastuje klavír, z něhož použije strunový základ jako harfu. Věčně němý Harpo ovšem strhává pozornost i jindy: režisér Sam Wood, jenž režíroval už Noc v opeře, začlenil rozsáhlou sekvenci, v níž Harpo vede černošský sbor, v různých podobách opakující tutéž melodii. Navíc si Harpo vyhrál i s pantomimickými sděleními, co všechno zaslechl nebo zjistil. Jenže ostatní odečítají zcela jiné významy, než jaké byly zamýšleny, takže nebožáku nezbývá, než ustavičně zpřesňovat, co má vlastně na mysli.

Kobylkáři bývají právem řazeni mezi nejlépe propracované komedie s bratry Marxy. Osobně bych je označil za možná vůbec nejlepší.

Úterý 16. 12. 2003 PRIMA - 21.55 hodin

Režie Frank Marshall. Hrají Laura Linneyová, Dylan Walsh, Ernie Hudson, Tim Curry, Grant Heslov a další.

Středa 17. 12. 2003 NOVA - 20.30 hodin

Režie Ladislav Smoljak. Hrají Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Zdeněk Svěrák, Eliška Balzerová, Dagmar Patrasová a další.

Určující pro Proustovo dílo je dějová statičnost: právě absence rušnějšího příběhu, důraz na bezobsažné tlachání a bezcílné ubíjení každého denního i nočního okamžiku, sice dovoluje mimořádně podrobný ponor do mentality pařížské aristokracie, avšak po potřeby filmového ztvárnění se zde vyskytuje příliš málo dramaticky nosných bodů. Ruiz své vyprávění postavil na tom, že Proust, sám návštěvník aristokratických salónů, dokud mu v tom postupující nemoc nebránila, byl bedlivým pozorovatelem dění kolem sebe, fascinován bezpočetnými podrobnostmi a detaily. Jedna z ústředních scén filmu zachycuje, jak ze sanatoria se dočasně navrátivší Proust (Marcello Mazzarella) osaměle bloudí honosným večerním sezením znuděné aristokracie, zdvořile naslouchá koncertování, promlouvá s jednotlivými hosty a skládá střípky nejnovějších promluv, které k němu ještě nedolehly.

Filmové ztvárnění Proustových osudů i evokace jím popsaného světa se předem vzdává jasně formulovaných postojů a stanovisek, režisér své hrdiny pozoruje se stejnou zaujatostí, s jakou by sledoval hemžení v mraveništi. V neschopnosti vzepnout se k činorodějšímu životu lze spatřovat předzvěst zániku, vcelku zbytečně ještě umocňovanou vizí rozlehlé místnosti, poseté četnými cylindry s bílými rukavičkami do nich vloženými, mezi nimiž prochází Proust nejprve jako chlapec a později jako dospělý. Ostatně i kontrast mezi prostorami ševelícími bezpočtem hovorů a náhlou vylidněností, v níž se Proust ocitá, sděluje totéž.

Ruiz se uchýlil k obdobné vypravěčské technice, jakou uplatňuje Proust - k pozvolně plynoucím střípkům určité skutečnosti, nezachytitelné v její celistvosti. S obřadní pomalostí plynou důvěrné hovory stejně jako hromadná společenská setkání, nicotné zájmy i starosti. Ruiz předpokládá, že divák bude obeznámen se záludnostmi Proustova románu, protože v opačném případě se musí obrnit velkou trpělivostí. Málo pak pomáhá, že v dekadentním prostředí, ovládaném starosvětskýmni rituály, bujejí z dobového pohledu zvrácené neřesti, vedle homosexuální orientace dokonce probleskne náznak syfilitického postižení.

Ve filmu překvapí plejáda slavných osobností zejména francouzské kinematografie. Vesměs jsou však vedeny k výkonům zbaveným jakéhokoli psychologizujícího zázemí, postavy se vyznačují voskově nehnutými obličeji a monotónně pronášenými replikami. Režisér zdůrazňuje trapnou bezduchost postav, točících se v kruhu zneživotnělých zvyklostí a předem určených zdvořilostních aktivit. Sám Proust jako by k nim rovněž patřil, jako by i jeho pohltily.

Pátek 19. 12. 2003 ČT 1 - 22.30 hodin

Režisérem napínavé podívané, kombinující postupy černých kriminálek a moderních psychothrillerů, je legendární hollywoodský kaskadér David S. Cass, Sr.

O víkendu si připomeneme divadelní festival Šest ze šedesátých, který se konal v Praze na jaře letošního roku. V sobotu Česká televize uvede záznam festivalového galavečera z pražské Lucerny, v neděli pak komponovaný Večer na téma... Malá velká divadla.

Díky zmíněnému festivalu se sešlo šest divadelních souborů, které většinou vznikly v šedesátých letech minulého století a se stejnými vůdčími osobnostmi vydržely dodnes. Jsou to přitom divadla, která od svého vzniku výrazně ovlivňovala divadelní dění v naší zemi, tedy ještě v Československu: Studio Ypsilon, Štúdio L + S, Radošinské naivné divadlo, pražský Činoherní klub, Divadlo Járy Cimrmana a Semafor. Během festivalu předvedla tato divadla něco ze svého repertoáru a na závěr celé akce se všichni sešli právě v Lucerně.

Závěrečný galavečer byl opravdu velkolepý a je dobře, že ho Česká televize zaznamenala. "Vstřícnost ze strany televize byla velká, od režiséra přes dramaturgy až po šéfdramaturga," říká k tomu hlavní organizátor akce Zdeněk Aleš Tichý. Podle něj nešlo o to, jestli ano či ne, ale jak. "Řešily se dvě otázky," vysvětluje Tichý a pokračuje: "Šlo o to, jakým způsobem ten večer zachytit, tedy jak to vtěsnat do formátu České televize, a jak to zaplatit. Pronajmout si Lucernu a sezvat sem na stovku účinkujících přece jenom není za hubičku."

Nakonec se ale vše podařilo. Pakliže touhou organizátorů festivalu bylo zorganizovat setkání, které nevyprchá hned po jeho skončení, i díky České televizi se to podařilo. Nemluvě o tom, že nakladatelství Českého rozhlasu Radioservis vydalo skvěle vypravenou a pečlivě redakčně zpracovanou knihu s názvem Šest z šedesátých a gramofonová firma B&M Music kompakt se záznamem závěrečného večera z Lucerny. Z. A. Tichý si přitom pochvaluje dramaturgii všech zúčastněných stran: "Nic se nedubluje. To, co je v knize započato, doplňuje televizní dokument (a samozřejmě i nedělní Večer na téma) a naopak. Často vídáme, že se televizní podoba nějakého pořadu prostě ´překlopí´ do knižní podoby. Touto cestou jsme nešli," dodává. Jinými slovy: to, co je řečeno v knize, dopoví televizní rozhovor; to, co započal televizní rozhovor, dopoví kniha. A kompakt. Milovníkům divadla rozhodně stojí za to shlédnout záznam zmíněného galavečera, nedělní Večer na téma, pořídit si knihu a doplnit ji kompaktem.

V rámci komponovaného Večera na téma... Malá velká divadla budou uvedeny tři dokumenty. "První z nich mapuje vznik malých divadel od Reduty až do konce šedesátých let; druhý se dívá na jejich činnost za normalizace; a třetí sleduje zmíněné scény v devadesátých letech a v prvních letech třetího tisíciletí," vysvětluje režisér večera Aleš Kisil. Ovšem ani mezi těmito snímky se diváci nebudou nudit. Uvidí střihový pořad sestavený z písniček Jiřího Šlitra a historický záznam části inscenace Činoherního klubu Doktor Burke zametá stopy.

Aleš Kisil vysvětluje, kde všude hledali tvůrci pořadu archivní materiály: "Bylo to jednak v archivu ČT, jednak v soukromých archivech a taky ve sbírce Krátkého filmu. Například inscenaci Ypsilonky Carmen nejen podle Bizeta natočil v Krátkém filmu Evald Schorm." Bohužel, některé unikátní záznamy představení zmíněných divadel z šedesátých let byly s největší pravděpodobností zničeny. "Víme, že byly zaznamenány, ale dodnes je nikdo nenašel," dodává Kisil.

I tak ale dva pořady ČT nabízejí mimořádné setkání s divadly, která od šedesátých let 20. století vytvářela československou divadelní kulturu. Byly to autorské scény s podobným smyslem pro humor a uměním nadhledu a především scény, které si jejich tvůrci uhájili. Že to nebylo vždy jednoduché, to asi není třeba připomínat.

Neděle 21. 12. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin