Zavedl se nanejvýš zaslužný zvyk: každoročně můžeme zhlédnout nejnovější francouzské filmy. Některé jsou již nachystány i do kin, ale těm se budeme podrobněji věnovat, až nadejde čas jejich premiéry. Předběžně mohu sdělit, že čeští distributoři projevili mimořádný smysl pro výběr podřadných, přihlouplých komedií či sexuálně orientovaných "dramat" - vesměs druhořadých počinů, od nichž se nakonec nedočkají ani očekávaného komerčního efektu. Vlastně jediný titul vybočoval z této smutné linie, a sice animované Trio z Belleville, napájené jak parodií osvědčených žánrů (gangsterka), tak výtvarných stylů (všimneme si záliby v bizarní ošklivosti, čerpající třeba již z odkazu kreslíře Georga Grosze nebo z raných filmů Cara a Jeuneta).

Nabídka byla široká: vedle divácky vděčných žánrů jsme nalezli experimentující tvar, vynořil se dokument i animovaný film. Zastoupena byla slavná jména i začínající tvůrci, vedle oblíbených tváří vystupovali herci u nás zcela neznámí. Viděli jsme snímky "čistě" francouzské i koprodukční - třeba i se vzdáleným Islandem.

Bližší pozornost zaměřím na ta díla, která sem byla pouze zapůjčena a jejichž uvedení je proto unikátní. Poskytují obšírnější představu o tom, co ve Francii vzniká, jaké jsou tamější trendy, kudy se ubírá módní pošilhávání. I když někteří tvůrci chyběli (Godard, Leconte, Rivette, Téchiné...), lze předběžně vyslovit postřeh, že celá francouzská kinematografie prochází vleklou krizí. Stále převažuje námětová spekulativnost, pózovité vypravěčství, vzhlíživé sebezahledění. Často nastupuje předstírání závažnosti či důstojnosti - v lepším případě. V horším s pitvornými škleby. Míval jsem občas pocit, že některé filmy jsem už kdysi dávno viděl, ovšem s tím rozdílem, že nová verze byla povrchnější a plošší.

Třeba v Bouřlivém počasí, které vzniklo ve spolupráci s Islandem, sledujeme těsné provázání psychiatričky a její oněmnělé pacientky. Hrdinka se za ní dokonce vypráví až na vzdálený severský ostrov, aby zjistila, že tam člověk i s vážnou psychickou poruchou žije běžně zařazen do normální společnosti. Jenže před bezmála čtyřmi desetiletími totéž oblížel Ingmar Bergman v Personě, jen s nesrovnatelně citlivějším vhledem i působivostí. Také subtilní studie napjatých rodinných vztahů, míjejích se citů i uměleckých ambicí, jak je zmapovaly snímky Malá Lili nebo Dvě lásky Marie-Jo, se dočkaly výstižnějšího ztvárnění v někdejších filmech Sautetových nebo Rohmerových. A vražednickou stylizaci, jakou uplatňovala tragikomedie Tenkrát, lépe vyřešili v době nedávné pánové Almodóvar nebo Ozon.

Ještě upozorním na výlučný tříhodinový pokus Tam a zpět od portugalského režiséra J. C. Monteira, jenž se obsadil i do hlavní role (někteří filmoznalci se mu koří i u nás). Dlouhosáhlé nehybné záběry s nehybnými postavami se odehrávají ve třech prostředích - v bytě, v autobusu a na lavičce v parku, postavy snímané v protisvětle někdy dosahují až siluetových obrysů. Tuto statičnost umocňují nekonečné výkladové rozpravy na nejrůznější témata od revoluce přes křesťanství po rukodělné sexuální praktiky či vhodné exotické ovoce v intimním užití. Nevýslovná nuda a prázdnota, kterou nezastře ani narůstající bizarnost (když se objeví např. úžasně vousatá žena, ucházející se o místo hospodyně), však mohou mít závažné důsledky: odrazují zájemce o vážnější uměleckou výpověď.

Závěr může být jediný. I když francouzská tvorba může vyvolávat pochybnosti, je nemírně záslužné ji zpřístupňovat už jen proto, abychom věděli, že vznikají i jiné filmy než hollywoodské.