Jsou televizní hry svébytným dramatickým druhem, nebo jen filmem či divadlem, na které nebylo dost peněz, resp. talentu? Jsou svou podstatou plnohodnotným uměním, nebo jen obdobou povrchního novinového článku či názornou ilustrací předem dané teze? A vůbec: jsou živou potřebou, nebo jen při životě uměle pěstěnou fosílií? Navzdory tradici jen o málo kratší, než je halasně slavené půlstoletí vysílání, definitivní odpověď dodnes neexistuje. Pochybnosti občas přiživují i tituly, jejichž umělecký úspěch se zdá být víc než pravděpodobný.

Dramatickým potenciálem nabitá doba konce bolševické totality vypointovaná převratem; mladá revoltující studentka prožívající na onom historickém pozadí soukromé i společenské peripetie; postavy logicky zakotvené v příběhu i době - to vše (a nejen to) bylo k vidění první prosincovou neděli večer. Na prvním programu České televize měl premiéru autorský televizní film, který Andrea Sedláčková nazvala Můj otec a ostatní muži. Připočteme-li ke zmíněným danostem předlohy profesionálně zvládnutou, neexhibující režii, opřenou o typově vhodně vybrané herce, kteří si vesměs svou dnešní slávu a popularitu skutečně zasloužili svou prací (!), málem by se mohlo zdát, že není důvod ke kritice. Málem.

Vše opravdu bylo, či přesněji řečeno mohlo být, tak, jak Andrea Sedláčková vypráví, a snad i sama zažila. Mnohý pamětník (včetně autora této glosy) by jistě mohl uvést nejednu konkrétní vzpomínku na podobné lidi, příběhy, situace. Pokusit se sestavit z takových autentických střípků mozaiky života obraz doby, je jistě možné a legitimní. Zvlášť zarámuje-li se umně vygradovaným příběhem.

Podobný tvůrčí postup "kumulace typického" však není bez rizika. Reálně hrozí nebezpečí, že místo životně věrohodného a umělecky pravdivého dramatu vznikne model. Pohledný, fungující, ale studený a vykalkulovaný model. Právě to se přihodilo i Sedláčkové. Vše je přesně tam, a přesně tak, kde a jak to divák čeká. Totéž překvapivě platí i nejednom z herců, tentokrát nebezpečně spoléhajících na nedávno objevený a čerstvě osvědčený výrazový šuplík (za všechny - viz žárlivý podivín Standa Ivana Trojana).

V konfrontaci názorů na původní televizní dramatiku, vychyluje "Můj otec" pomyslnou váhu příkladů k její mimoumělecké, publicistické podobě. Andrea Sedláčková zručně namalovala "vývěsní štít doby", který by asi dobře posloužil jako názorná školní pomůcka při výuce našich nedávných dějin. Z hlediska čitelné autorské ambice, ale i dramatických možností látky, je to až překvapivě málo.