Sestavu nejlepších "marxistických" komedií doplňuje snímek V cirkuse, jemuž vévodí, jak už název naznačuje, vždy vděčné cirkusové prostředí. Podobně jako v předchozích veselohrách i zde nacházíme milostný motiv kombinovaný s obranou před ziskuchtivými darebáky, i když nad vším kraluje řádění zmatkařských Marxů. Tentokrát zápolí se zloduchy, kteří chtějí získat cirkus a neštítí se žádné podlosti. Ukradnou peněžní hotovost, aby znemožnili další provoz. Nepočítají ovšem, že narazí na vynalézavé protivníky: Harpo a Chico pracují přímo v cirkusu, Groucho pak přijíždí jako najatý odborník, který jim má pomoci.

Většina příběhu se odehrává ve vlaku, jímž celý cirkus přejíždí na další štaci. Stísněný prostor se stává záminkou pro rozehrávání zběsilých komediálních nápadů. Třebaže občas zaznějí lyrická milostná dueta, Marxové si všude zjednávají ústřední pozornost - nechybějí ani oblíbené hudební výstupy. Stačí připomenout Chicovu klavírní improvizaci i v Americe proslulého evergreenu Škoda lásky. A poté, co se v Kobylkářích osvědčil černošský sbor, vystupuje rovněž tady.

Některé sekvence jsou jedinečným příkladem absurdního humoru, schopného rozvíjet jednoduchou výchozí situaci. Stačí si vybavit jednu z úvodních sekvencí, kdy Chico za vytrvalého deště dohlíží, aby do vlaku nenastoupil nikdo, kdo k tomu nemá oprávnění, odmítá vpustit Groucha, ačkoli jej sám přivolal. Absurdnost celého výjevu umocňuje Harpo, jenž nad tuleněm pochodujícím do vlaku nese deštník.

Jinou jedinečně zvládnutou ukázkou "marxistického" humoru je prohledávání kabiny obávaného siláka, zatímco on spí. Marxové tropící rachot mu zpívají ukolébavky, prořezávají mu podhlavník, až zvířené peří vše pokryje, dokonce se zavrtávají k němu pod peřinu. Neméně skvostné jsou Grouchovy repliky, s nimiž se vtírá do přízně bohaté vdovy - včetně vyznání lásky s účinným zásahem žirafího jazyka.

V cirkuse je poslední film, v němž Marxové řádili ve své vrcholné formě. Natáčeli pak ještě řadu let společně, ale vznikající filmy - uvidíme ještě dva - již vykazovaly sestupnou tendenci. Jejich humor těžkopádněl, zhrubly a zprimitivněly i scenáristické předlohy. Ale i tehdy rozesmějí aspoň jedním mistrně zvládnutým výstupem.

Jenže jeho hrdiny nejsou lidé, ale tučňáci brýloví. Holandský režisér Trevor de Kock se poté, co zjistil, že zcela atypická tučňáčí kolonie přebývá na plážích u předměstí Kapského města, rozhodl strávit tu dva roky a natáčet roztomilé černobílé klauny v nejrůznějších situacích, ve dne i v noci. Za použití infračervené kamery se mu podařilo zmapovat výpady tučňáčích pásků do "víru velkoměsta", do lidských obydlí a zahrad. Tak vznikl dokument Tučňáci ve městě.

Tučňáci se tu usadili před patnácti lety a jejich kolonie čítá přes čtyři tisíce jedinců. Naučili se žít v těsné blízkosti lidí a využívat vymožeností civilizace. Jsou přísně chráněni, ale ne vždy vítáni. Po jejich návštěvě si zoufá majitel bazénu, uvážíme-li, že nezbedové ještě nenašli ten správný vztah k toaletám. Také vyzývavé troubení o půlnoci není tou pravou ukolébavkou pro někoho, kdo brzy ráno musí vstávat. Stará paní Tekla pouští malé lumpy všude - i do koupelny, ale někdy musí vytrvalé návštěvníky rázně vyprovodit.

Tučňáci ve městě nejsou úplně typickým dokumentem, neboť sám život mu vtiskl silné emoce. Kolem nejjižnějšího výběžku Afriky totiž často plují obrovské remorkéry - a jeden z nich tu havaroval právě v době natáčení. Film plný legrace a romantických záběrů tak získává rámec ekologického apelu. Jak ropná skvrna ovlivnila život tučňáčí rodiny, na to už se podívejte v televizi.

RENATA JAROŠOVÁ

Středa 24. 12. 2003 ČT 1 - 20.25 hodin

V roce 90 po Kristu ještě žije poslední apoštol Jan. Skrývá se na neznámém místě. Císař Domitianus se právě v Římě prohlásil bohem a v rámci pronásledování křesťanů nařídil, že kdo jeho božství nebude veřejně respektovat, zemře. Křesťané v Malé Asii, ve slavném Effesu jsou zoufalí. Neradi by zemřeli, ale jejich přesvědčení je právě založeno na tom, že Bůh je jen jeden - a rozhodně to není Domitianus. Očekávají od Jana duchovní posilu i faktické rady, co dělat, a nejraději by ho uvítali ve svém středu, protože se jim zdá, že tak mravně náročnou situaci sami nezvládnou. Jan posílá svým ovečkám dopisy prostřednictvím starce Theophila, který žije na ostrovu Patmos v trestanecké kolonii. Spojení s tímto místem strašného utrpení zajišťuje mladý křesťan Ionius, který s vězeňskou správou ostrova obchoduje. Ioniova sestra, krásná Irena, se rozhodne, že s bratrem Patmos navštíví a od Theophila zjistí, kde se Jan skrývá a vyloží mu, jak je potřebné, aby poskytl svou osobní přítomností effesským křesťanům podporu v dilematu víra nebo smrt...

V dokumentu Cesta domů se Olga Sommerová (na pozadí vizitky občanského sdružení Cesta domů) zamýšlí nad umíráním, umírajícími a jejich touhou mít u sebe své blízké. Film pak vyznívá jako hluboce lidský apel: zpříjemněme svým nejbližším jejich poslední chvíle, i my to jednou budeme potřebovat a kromě toho nás to může nečekaně obohatit.

To, že se snímek o umírání vysílá zrovna o křesťanském svátku, není podle Sommerové žádný paradox. "Život a smrt jsou spolu neodlučitelně spjaté a kdyby nebylo smrti, náš život by nikdy neměl ten rozměr, jaký má. Kdybychom žili nekonečně dlouho, nevážili bychom si toho času, který nám je vyměřen," vysvětluje režisérka a dodává: "Vztah ke smrti je ale bohužel v naší společnosti tabuizován. Způsobilo to čtyřicet let komunismu, kdy se humánní postoj nenosil. Staří lidé, rodící matky, nemocní a handicapovaní byli bráni jako méněcenní a v podstatě to tak zůstalo dodnes. Když si vezmete skutečnost, že padesát procent pohřbů v Praze je bez obřadů, tak to o něčem vypovídá!"

Olga Sommerová chtěla svým filmem přispět k poznání, že umírání doma je svým způsobem krásné, a to pro obě strany. Ten, kdo nenechá svého blízkého umřít v nemocnici za plentou, může být spokojený a snad i šťastný. "Zažila jsem to s mámou. Měla jsem ji doma a když zemřela, byla jsem s ní ještě celou noc. Jsem si jistá, že mě to s její smrtí smířilo nesrovnatelně víc, než kdybych ji nechala umřít v nemocnici," říká Olga Sommerová.

Její snímek Cesta domů reflektuje dvě témata - umění umírat a umění druhých doprovodit umírajícího ke smrti. "To první spočívá asi ve statečnosti a ve smíření, to druhé se teprve postupně a zřejmě dlouho bude dostávat do obecného povědomí," myslí si režisérka. Sama je ale v této otázce optimistkou. "Když mi umírala maminka a já jsem ji držela za ruku, byly u toho i moje dvě děti. Snad mě samy, díky této zkušenosti, jednou neodloží, budou se mnou a jako jsem já držela mámu, budou ony držet za ruku mě. Moc bych si to přála. Představa, že umřu sama a opuštěná se mi vůbec nelíbí." Olga Sommerová jistě není sama. Každý mezi svými blízkými někoho takového máme.

Pátek 26. 12. 2003 NOVA - 21.10 hodin

Režie Robert Redford. Hrají Robert Redford, Kristin Scott Thomas, Scarlett Johansson, Sam Neill, Dianne Wiest, Chris Cooper a další.

Sobota 27. 12. 2003 PRIMA - 19.55 hodin

Hrají Clint Eastwood, Klaus Kinski, Lee van Cleef, Maria Volonté, Luigi Pistilli a další.

Neděle 28. 12. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin