U pěveckých hvězd bývá běžné, že mívají "odlivy", a pak s větším či menším úspěchem musí usilovně pracovat na svém comebacku. Pro vás to ale nejspíš neplatí, jste populární pořád. A přitom ani nechodíte na mediálně atraktivní večírky. Jak se vám to daří?
Taky o tom přemýšlím. Je opravdu docela zajímavé, že přes jednu velmi dlouhou přestávku - od konce roku 1988 jsem pět let nekoncertovala, nevystupovala v televizi, nenahrávala - na mě lidé nezapomněli. Vracela jsem se pak jen pomaloučku a nesměle - pár koncertů, po letech zas nové album...

Zdá se, že si té pauzy nikdo ani nevšiml. Proč jste se k ní vůbec rozhodla?
Protože po dvaceti letech intenzivní práce a stálého ježdění po šňůrách na mě přišla psychická i fyzická únava. Dokonce taková, že se mi už nechtělo vůbec zpívat, měla jsem v úmyslu všechno pověsit na hřebíček. To mě ovšem později přešlo. Jak to, že jsem docela nezmizela z povědomí publika? Myslím, že hlavně díky písničkám. Byly zřejmě takové, že se k nim hudební redaktoři rádií rádi vraceli. Vysílaly se pořád, zněly v éteru i po celých pět let mé reálné nepřítomnosti. Byla to pro mě dobrá zkušenost: Ověřila jsem si, že se vyplatí, když si zpěvák vytvoří svůj "zlatý" písničkový fond, do kterého může rozhlas kdykoli sáhnout.

Vaše "hitová" deska je už po prvních několika týdnech hodně úspěšná. Jak se na ni vybíraly písničky?
Některé tipy jsem dostala od vydavatele, pomáhal mi můj fanklub, který uspořádal na internetu anketu u mých příznivců, mnozí z nich se zapojili a radili. Mohla jsem se samozřejmě opřít taky o vlastní zkušenosti: celá léta za mnou po koncertech přicházejí lidé a říkají - vy jste kdysi zpívala tu a tu písničku, na které desce ji najdeme? Nebo litují, že některá skladba nevyšla. Vím, které písničky má publikum rádo, takže konečný výběr jsem dělala sama.

Máte ale určitě víc hitů, než se vejde na jednu desku.
Jistě, a vybírat je docela těžké, zvláště pod tak zavazujícím titulkem, jaký tohle cédéčko má - "Všechno nejlepší". Na jedné straně to samozřejmě musí být nejpopulárnější písničky, které lidé znají a které - co bychom si to nepřiznali - mají rádi i rozhlasoví redaktoři. Na straně druhé jsem tam ale chtěla písničky, ke kterým mám osobní vztah.

Které písně vás nejvíc oslovily, trefily se vám do života a pocitů?
Takové pro mě kdysi dokázala psát hlavně Jiřina Fikejzová. Velice jsem si oblíbila například písně To mám tak ráda. Když vznikla, opravdu vyjadřovala mou tehdejší životní situaci. A řekla bych, že to vycítili i posluchači, protože když vyšla na desce, dostávala jsem stohy dopisů. Ten text je nejen krásný, ale má i obecnou platnost, dokázal vystihnout situaci, do níž se dostane skoro každý. Líbila se mi i Jiřinina píseň Máma. Neříká převratné věci, ale když se nad ní člověk zamyslí, uvědomí si jak je pravdivá: Málokdy se v uspěchaném životním rytmu dokážeme zastavit a najít správná slova pro maminku, říct jí něco opravdu hezkého. A léta plynou, uplyne celý život - a pořád jsme to jaksi nestihli. Zažil to kdekdo z nás, a ta písnička je úžasná, že nám ten dluh připomíná.

A tam jste začali hrát české písničky...
Velkým mezníkem v tom byla písnička Jardy Wykrenta Lásko. A brzy přišly další od něj i od jiných domácích autorů.

Pokud vím stála jste u startu kariéry Jarka Nohavici. Jednou jste ho dokonce přivedla do svého televizního pořadu. Tehdejší vládci ho neměli vůbec rádi, přesto se vám to tehdy podařilo prosadit.
Byla jsem moc ráda, že se to podařilo. Po odvysílání Divadélka pod věží jsem ho pak pozvala ke spolupráci a nějakou dobu jsme vystupovali spolu. Na jedné šňůře mých koncertů měl své okénko hosta. Dodnes vzpomínám, že působil na publikum úžasně a měl úspěch. Nedlouho poté se rozhodl, že si udělá vlastní program a bude jezdit sám. Nedá se ale přímo říct, že začínal se mnou. Určitě však platí, že pořád ráda zpívám jeho písničky.

Pořád máte na spolupracovníky štěstí?
Řekla bych, že teď to prořídlo, život je trochu probral: Zdeněk Borovec, který psal nádherné písničky - třeba Ten vůz už jel, nebo Zřejmě letos nikde nejsou kytky - zemřel, Jiřina Fikejzová už nechce psát texty. Kvalitní textaři jistě pořád existují, jen je složitější je vyhledat, oslovit, zainteresovat. Je s tím víc práce.

Čí text byste si ráda zapívala?
Písniček současných autorů mám celkem dost od textařů i muzikantů. Ale určitě bych měla ráda písničku od Michala Horáčka.

Proč jste dosud nevystoupila v žádném muzikálu?
Měla jsem pár nabídek, ale myslím, že daleko víc mi sedí prezentovat se sama za sebe než v nějaké roli. A to mi písničky umožňují daleko lépe. Proto v žádném muzikálu asi nevystoupím.

Váš dosavadní život vypadá na první pohled tak trochu neklidně - někde zakotvíte, a vypadá to, že nadlouho, ale pak zas balíte kufr: Z Ostravy do Prahy, z Prahy do Německa, z Německa zas do metropole, odtud do vsi za Prahou... Kde se vlastně cítíte doma?
Určitě ve svém domečku. Je to můj domov, mám tu kolem své lidi i své věci, doufám, že se mi podařilo vytvořit si opravdové zázemí. Možná na někoho působím nepokojně, jako by mě pořád poháněl jakýsi neklid, ale ve skutečnosti jsem rodinný typ. Se mnou to vlastně bylo vždycky tak, že jsem se sice občas radikálně přemístila, ale i na novém místě se nakonec dokázala zabydlet, dopracovat se k pocitu jistoty.

Co k té jistotě potřebujete?
Nejvíc asi pocit, že ve svém domově dokážu poskytnout bezpečí a azyl komukoliv, kdo to potřebuje. Rodině i přátelům. A to teď můžu.

Paměť opravdu klame, možná se špatně pamatuju já, když tuhle písničku mám léta v duchu "zaznamenanou" jako rodinné vystoupení. Takže se raději vraťme k reálu, k významu rodiny...
Je pro mě samozřejmě obrovský, proto taky rodinu mám a stále pracuji na tom, aby byla v pohodě. Máme se rádi, jsme stále v kontaktu, udržujeme úzké vztahy. Pravidelně pořádáme velké rodinné oslavy, třeba u příležitosti dětských narozenin. To se vždycky sejdeme u mě. Pravda, jeden z mých synů to má kapku daleko, žije až v Kanadě a pro mě je trochu smutné, že se nemůžeme vidět tak často, jak bych si přála. Ale co dělat, líbí se mu tam, má svou práci, je v ní úspěšný. Právě nedávno jsem se z dlouhé návštěvy u něj vrátila.

Lidé pracovně vytížení tak jako vy zpravidla nemívají moc času, jak to děláte?
Asi nemám toho času tolik, kolik bych si představovala, ale nechávám si aspoň volné neděle, a ty jsou vždycky vyhrazeny pro rodinu. Mám zatím dva malé vnuky, sedmiletého a pětiletého a doufám, že se kluci ke mně těší. Jsme celý den spolu, věnuju se jim, vařím velké rodinné obědy, a když je hezky, býváme celý den na zahradě.

Synové jsou profesionální muzikanti, a co vnoučci? Mají vztah k hudbě?
Musím se trochu svými muzikantskými syny pochlubit, myslím, že jim to jde. Vítek například dostal cenu Akademie populární hudby za nejlepší píseň roku, snad si vzpomenete, byla to písnička pro skupinu Buty Nad stádem koní. A vnuci? To se teprve uvidí. Starší Maxíček začal chodit do dětského pěveckého sboru a pan sbormistr si ho velice chválí. Doufejme, že v něm objeví skrytý talent. To víte, že bych si to přála.

Na jaké Vánoce se letos těšíte?
No přece na bílé! A na to, jakou budou mít děti radost. Svátky jsou hlavně kvůli nim.

AGÁTA PILÁTOVÁ