Kytarista Pavel Richter je jednou z nejdůležitějších postav české rockové alternativy 70. a 80. let. Jeho první významnější kapelou byl Elektrobus, posléze prošel či byl ústřední postavou formací Stehlík, Švehlík, Amalgam, Marno Union, Janota - Fidler - Richter, Dunaj a Richter Band. Skládal filmovou hudbu (Pražská pětka, Příběh 88, Divoká svině), spolupracoval s divadelníky (Ctibor Turba, Nina Vangeli). V devadesátých letech se posunul k ještě experimentálnější, stylově pestřejší a mnohdy etnickou muzikou ovlivněné tvorbě, hrál se soubory Zapomenutý orchestr Země snivců, Sanctus Musicus, Wooden Toys či Guru Band. Dnes již koncertuje jen sporadicky a věnuje se hlavně studiové činnosti.

Richterovu bezmála třicetiletou hudební dráhu mapuje dvojalbum, sestavené s důrazem na nikdy nezveřejněné nahrávky. Na prvním disku nalezneme převážně starší snímky, mnohdy však vydané až v porevolučních časech (včetně dosud nepublikované skladby obnoveného tria Janota - Fidler - Richter z roku 1995). Druhé cédéčko je aktuálnější, obsahuje třebas upomínky na účinkování s australským hráčem na didjeridoo Ianem Woodem, ukázky z pohříchu nedotaženého projektu s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou, ale i dvě skladby z divadelního představení Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, uvedeného mj. v Teatro Dimitri ve Švýcarsku.

150 minut hudby Pavla Richtera lze poslouchat i jako zvukovou encyklopedii jedné odnože české nezávislé hudby. Stačí připomenout další jména muzikantů, s nimiž se Richter v průběhu let potkal: Mikoláš Chadima, Petr Křečan, Vlastimil Marek, Lesik Hajdovský, Jaroslav Kořán, Bharata Rajnošek, Michal Kořán...

Mozartova známá Pražská symfonie i Voříškova jediná symfonická skladba (narodil se v roce Mozartovy smrti - 1791, předčasně zemřel roku 1825) dávají skvělou příležitost vyniknout interpretační úrovni komorních filharmoniků. Pod vedením Jiřího Bělohlávka vyrostlo toto mladé těleso v orchestr vysokých kvalit; hraje Mozarta s vervní spontaneitou, aniž opomíjí jeho hloubky. Skladatel tu vyjádřil mnohé ze svých pocitů, niterného neklidu, trápení a náladových proměn. Ani zde však nechybí mozartovská jiskrná zpěvnost a melodický půvab. O provedení napsal renomovaný německý hudební kritik Ch. Schlüren, že "se jedná o jeden z nejpoutavějších, nejpřesvědčivějších, nejtransparentnějších snímků Mozartovy symfonie v celé historii hudebních nahrávek". Voříškova symfonie, která zůstávala dlouho v zapomnění (partitura byla publikována až roku 1957), je překvapivě zralým dílem spadajícím do přechodného období mezi klasicismem a romantismem. Autorovým vzorem byl Beethoven - zůstal však invenčně originálním tvůrcem. Bělohlávkovi symfonici mají pro obě skladby dobré předpoklady včetně ideálního nástrojového obsazení.