Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha, 3. ledna, 21.04

Žádný z českých písničkářů se dnes nemůže pochlubit takovou popularitou, jaké se přinejmenším od druhé poloviny devadesátých let těší Jaromír Nohavica. O to pozoruhodnější je, že nejde o popularitu lacinou, vydobytou přitakáním průměrnému vkusu, natož historkami v bulváru. Sám zpěvák je si té pozice bezpochyby vědom: na obalu svého nového cédéčka Babylon vyhlíží díky fotografovi Tonovi Stanovi jako umouněný havíř po šichtě. Co na tom, že doba si žádá barvu a retuš - Nohavicovu novinku si koupí desetitisíce lidí i kdyby byl na obalu cédéčka jen jeho zmuchlaný kapesník.

Na svém nejlepším albu Divné století (1996) se Nohavicovi povedlo to, o co jiní usilovali marně: jednu z nejpřesvědčivějších uměleckých výpovědí, které česká kultura v závěru tisíciletí přinesla, dokázal učinit přitažlivou pro desetitisíce posluchačů rozličných generací i měřítek hodnot. V porovnání s touto vyrovnanou kolekcí je Babylon kvalitativně o známku níž, což ovšem vůbec neznamená, že by očekávaná nahrávka neobsahovala písně, které lze bez dlouhého přemýšlení přiřadit k tomu nejsilnějšímu z Nohavicova písňového arzenálu.

Jednou z nich je Mařenka, hluboká poklona Karlu Krylovi - věčná škoda, že si ji nemůže vyslechnout. Zdařilý je i heligonkou podbarvený pochod Ostravo, jakýsi prolog k lidovému Milionáři, písni, jež nesporně upoutá největší pozornost. Nohavica tu v ostravském nářečí líčí příběh jistého Franty Šišky, který se přihlásí do známé soutěže televize Nova. Síla této jinak prajednoduché skladby není jen ve vtipných a úderných špílcích, které bude za pár týdnů znát polovina národa, spočívá především v pointě, již lze považovat za další hold "regionu razovitemu", jehož je písničkář symbolem.

Básnivého a zamyšleného Nohavici je ovšem na Babylonu přece jen víc, než Nohavici lehkonohého či uštěpačného. Kromě písně Ženy, jež je nádherným vyznáním krásnější polovině lidstva ("Až mě zítra najdete mrtvého / Přikryjte mě Cicciolinou"), zmiňme uhrančivým klavírem Jiřího Neužila dramatizovaný šanson Dlouhá tenká struna, který lze poslouchat jako zpívaný souhrn smutků ze světa, v němž je nám souzeno žít. Zbystřit se vyplatí i v samotném závěru desky - na první poslech bezstarostná písnička Převez mě, příteli ve skutečnosti koketuje s motivem smrti.

Nohavicův Babylon jistěže patří k tomu nejlepšímu, co v české populární hudbě v roce 2003 vzniklo, nelze se však zbavit dojmu, že písničkář na své nové album zařadil snad až příliš rozmanitý materiál.

MILAN ŠEFL

(Jaromír Nohavica: Babylon. CD, 38 minut. Vyd. Sony Music/Bonton, 2003)