V roce 2004 dostaneme všichni přidáno.
Kolik? Jeden den. Před námi je přestupný rok.

Už teď - s dostatečným předstihem - můžeme začít přemýšlet nad tím, co s přídavkem uděláme. Určitě i vy znáte povzdechy typu: "Potřeboval(a) bych konečně udělat pořádek ve skříni (ve sklepě, v knihovně, v garáži, ve své sbírce) - jen kdybych měl(a) jeden den navíc..."

Nový letopočet nám ten den nadělí. Dokonce v ideální koncové části týdne: 29. února bude v neděli.

Někdo bude možná chtít využít ten časový nášup v rámci své profese: neděle neneděle. Je to šance pro workoholiky, jimž při pohledu do pracovního kalendáře na rok 2004 nebude dost těch 254 pracovních dnů (= 1905 pracovních hodin) a ještě si přidají.

Zcela praktickou formou přídavku bude přestupný rok také pro jedince, kteří jsou nadáni vnitřní disciplínou a ukládají si, že budou něco dělat denně. Například cvičit: na housle nebo s činkami. Znám i lidi, kteří si předepisují denní porci cizích slovíček. V dobách svých vysokoškolských studií jsem byl na univerzitní koleji několikrát ubytován na pokoji i se studenty jazyků: obdivoval jsem jejich vskutku každodenní pilnost. Někteří z nich jsou dnes mezinárodně uznávanými profesory.

Když už se zmiňuji o věhlasných profesorech: na vysokoškolské brigádě v roce 1960 jsem se seznámil i s nějakým Martinem. Soustředěně louskal večer na brigádnické palandě anglickou knížku a vypisoval si z ní slovíčka. Tehdejší mladičký každodenní (každovečerní) angličtinář se jmenoval celým jménem - Martin Hilský.

Rozhodl-li jsem se, že v ústrety roku 2004 se ve svém fejetonu soustředím na jeden jedinký přidaný den, pak jsem tak neučinil jen kvůli 29. únoru. Nezvyklé datum budiž zároveň prostředníkem k tomu, abychom si uvědomili jedinečnost každého jednotlivého dne.

Ano, v každém dni je skryta spousta neopakovatelných možností. Dobře si to uvědomují spisovatelé, kteří jsou obdařeni vůlí a kázní ke každodennímu psaní. Velké a rozsáhlé romány vznikaly a vznikají nejednou právě tímto způsobem. Laická představa, že autor píše jen tehdy, když ho políbí múza, je vskutku jen laická. Ve skutečnosti si mnozí romanospisci i scenáristé určují "denní dávku" a snaží se ji dodržovat.

Platilo to i seriálovém Jaroslavu Dietlovi. O jeho díle si může myslet každý své, avšak o jeho pracovitosti, houževnosti a schopnosti využívat každého dne nemůže být pochyb. Když jsem se ho na téma tázal před lety v interview pro Mladý svět, odpověděl mi, že píše denně i tehdy, když jede autem do zahraničí na dovolenou: v tom případě píše denní penzum večer v hotelu.

Přidaný den může mít ovšem i svou odvrácenou stránku - například pro vězně. Když se toto datum vmezeří do času probíhajícího trestu, o malinko prodlouží jeho trvání.

Zvláštnosti přestupného roku mě přivedly i k výletu do historie. Jak známo z pověsti, Jan Sladký Kozina před svou popravou v roce 1695 údajně pohrozil Lomikarovi čili Lamingerovi z Albenreuthu: "Zvu tě do roka a do dne na boží soud!" Omlouvám se za nevědeckou troufalost, ale já ta slova rozšifroval jako "za rok plus jeden den". Ano, domnívám se, že Kozina si byl vědom faktu, že následující rok - tedy 1696 - bude dělitelný čtyřmi, čili bude přestupný. A že Lamingerovi ten jeden den života ještě pro přesnost přidal.

Je všeobecně známo, ve kterých letech se vyskytují 29. únory v našem kalendáři, ale jak je tomu v roce uherském? Co znamená, když někdo praví, že to či ono se stává jen "jednou za uherský rok"? Je to definice dosti neurčitá. Zřejmě ani v Maďarsku nemají přesnou představu o délce zmiňovaného roku. O to vděčnější jsem náhodě, která mi dala nahlédnout do zmíněného tajemství. Nedávno jsem byl totiž poctěn tím, že jsem se stal kmotrem zajímavé knížky Michala Novotného s názvem Zákulisí slov, a v ní jsem se dočetl, jak to s tím úslovím je. Cituji ze stránky 97:

"Pochází z 18. století z dob válek s Turky. Tehdy byli čeští vojáci najímáni na službu do Uher, dnešního Maďarska, údajně na jeden rok, ale tato doba se většinou výrazně prodloužila. Často na doživotí."

Zcela zvláštní skupinu tvoří lidé, kteří se 29. února narodili. Oslava narozenin v autentickém datu je jim dopřána jen jednou za čtyři roky. Jejich kulaté narozeniny by pak výsledně měly být úplně jindy než u lidí narozených v ostatních dnech roku. Ale s tou kulatostí je to někdy záhadné i u jedinců, kteří se narodili jindy. Například v prosinci - jako režisér a umělecký šéf pražského Divadla Na Fidlovačce. Nedávno jsem se o něm dočetl v programovém bilténu zmíněného divadla pod titulkem "Kulaté narozeniny", že oslavuje 45. narozeniny. Hle, jak může být kulatost nekulatá!

Zpět ke 29. únoru: po třech letech půstu se už teď určitě těší na svůj svátek všichni Horymírové. Od časů bájného koně Šemíka je zřejmě údělem Horymírů, aby skákali - v tomto případě nikoliv na koňském hřbetu a nikoliv přes vyšehradské hradby, nýbrž přes překážku tří let, kdy svátek v kalendáři nemají. Pro nejbližší oslavu svátku je nutno doskočit až k roku čtvrtému.