Pokusit se ve stávajícím kontextu oživit tradiční podobu komorní komedie, postavené pouze na dvou hercích ve studiové dekoraci, může působit téměř dojmem staromilské extravagance, bez reálné šance na úspěch. Zvlášť, když si uvědomíme, že druhdy zaběhané specifice žánru neodvykli po letech jen diváci, ale i samotní tvůrci. Přesto může podobná sázka vyjít. Ověřit si to mohli diváci České televize druhou prosincovou neděli večer, kdy jim první program nabídl premiéru komedie Talár a ptačí zob v režii Milana Lasici.

Hrozících rizik neúspěchu, ale i splněných předpokladů úspěchu, předvedeného "žánrového revivalu" bylo víc. Základem je vždy volba předlohy. Divadelní hra britského dramatika Johna Mortimera v podobě, jak ji před lety pro televizi scenáristicky přepsal režisér Jaroslav Dudek, vyhověla potřebě spolehlivého východiska a pevného rámce inscenace. Zároveň však poskytla dostatek prostoru pro umírněnou interpretační stylizaci celé komedie. Velmi jemný černý humor dialogu dobromyslného vraha s dojemně neschopným advokátem, předstírajícím odhodlání zvítězit nad porotou, sebou samým, i klientem, umožnil hercům i režisérovi rozehrát okouzlující tragikomickou hru na "co by, kdyby". Jaromír Hanzlík, Zdeněk Svěrák i Milan Lasica využili tuto příležitost s chutí, citem pro míru, a v především pro radost divákům i sobě.

Těšit se z toho, co nabízí obrazovka, se stává stále větší vzácností. Optimističtější perspektiva přitom nehrozí ani náhodou. Přehlédnout proto názorný důkaz, že ani v televizi se za obecně sdělný humor nemusí nutně platit vkusem, by byla škoda. Nechat jej v budoucnu zapadnout prachem archivu by byla hloupost.