Na jaře 1941 si vystoupení proslulého jazzového orchestru Eddieho Rosnera objednal samotný J. V. Stalin. Koncert se konal po dlouhých přípravách a za velice přísných bezpečnostních opatření v přímořském letovisku Soči. Když se konečně v sále zvedla opona, zíralo na hudebníky tmavé, zdánlivě prázdné hlediště. Orchestr zahrál všechna svá hudební čísla prokládaná estrádními výstupy a satirickými scénkami. Pak opona v naprostém tichu opět spadla a hudebníci zůstali až do druhého dne v nejistotě, jakým dojmem na diktátora zapůsobili. Ráno konečně zavolal jakýsi vládní úředník a sdělil, že Stalinovi se představení líbilo.

Nad Rosnerovými hudebními aktivitami se po tomto koncertu sice na dalších pět let rozprostřel jakýsi ochranný deštník, ale i tak musel stále častěji přistupovat na kompromisy. Součástí programu jeho orchestru například bylo i vystoupení dívčího folklorního souboru doprovázeného několika akordeonisty, naopak musel ze svého repertoáru stáhnout židovské písně, které prý vzbuzovaly nelibost obecenstva. Stranická repertoárová komise po Rosnerovi mimoto neustále vyžadovala, aby předkládal program všech hudebních čísel i "uměleckých" estrádních vložek k cenzuře. Další problém představovalo zařazování jeho jazzových úprav klasických hudebních skladeb, jež byly označovány za znevažující. Většinu takových námitek ale Rosner zpravidla dokázal úspěšně vyvrátit.

V letech druhé světové války pořádal jeho orchestr zájezdy po celém SSSR, který procestoval od Murmanska až po Vladivostok. V Den vítězství 9. května 1945 vyhrával jásajícím davům v Baku.

V prvních poválečných letech se ovšem v SSSR situace změnila: houstla atmosféra podezíravosti a pozornost strážců ideové čistoty upoutávaly všechny jakkoliv z řady vybočující kulturní aktivity. Rosner byl naivně přesvědčen, že jazzu a západní populární hudbě obecně se bude v poválečném SSSR dařit - brzy ale měl zjistit, že je tomu právě naopak. Koncem roku 1946 byl Rosneré zatčen - uvěřil totiž ujištění sovětské vlády, že se může legálně vrátit do Polska, neboť byl v roce 1939 registrován jako polský státní příslušník. Vybaven potřebnými dokumenty se tedy Rosner i s ženou a dcerou počátkem listopadu roku 1946 rozhodl SSSR opustit. Příslušný ministerský úředník rodinu ujistil, že vše proběhne bez problémů - pokud ovšem dostane nezbytný úplatek. Rosner se ale zaplatit zdráhal, a tak byl 27. listopadu zatčen, o sedm dní později obviněn ze spiknutí a vlastizrady a uvržen do proslulé moskevské věznice Lubjanka (ve vazbě zde složil skladbu s příznačným názvem Velká proměna). Na základě rozhodnutí trojčlenného výboru Nejvyššího sovětu SSSR byl pak deportován do jednoho z nejhorších pracovních táborů na sibiřském poloostrově Kolyma.

Zde jen dodejme, že represe se v té době nevyhnuly ani dalším sovětským jazzovým hudebníkům. Svůj post musel opustit například i Alexandr Cfasman, kapelník Státního jazzového orchestru SSSR. Soubor byl přejmenován na Státní estrádní orchestr a veřejné používání slova "džez" bylo v SSSR zakázané. I přes všechna protivenství režimu však jazzová hudba v SSSR existovat nepřestala, neboť měla řadu příznivců i přímo v řadách státních úředníků a překvapivě i mezi i vězeňskými dozorci a náčelníky jednotlivých trestních táborů. Uvádí se, že nejlepší jazzové koncerty pozdně stalinistické éry se paradoxně konaly právě v sibiřských lágrech, kde ve stejné době zimou, hladem a vyčerpáním umíraly miliony lidí.

Po několikatýdenním trmácení se v nákladním vagónu přes celou Sibiř konečně Rosner dorazil do určeného lágru. Netrvalo ovšem dlouho a byl eskortován na velitelství, kde mu byl k jeho obrovskému překvapení přidělen zbrusu nový kornet a vydán rozkaz vytvořit lágrový jazzový orchestr. Velitel tábora totiž znal jeho orchestr z válečných let a teď byl patřičně pyšný, že má v řadách svých muklů tak slavného muzikanta. Rosner si mohl do svého orchestru vybrat nejlepší hudebníky ze všech lágrů z celé oblasti Kolymského poloostrova. V létě roku 1947 byl orchestr přemístěn (americkým nákladním autem) do sousedního lágru, aby tam bavil dozorce, civilní zaměstnance a jejich paničky. Místo honoráře dostávali hudebníci jídlo, byli slušně ubytováni a nemuseli vykonávat namáhavou práci.

Sláva nového Rosnerova orchestru se rychle šířila a dostala se až k A. Děrevenkovi, veliteli východního okruhu Gulagu. Ten si ve své luxusní vile na břehu Ochotského moře vydržoval celou vlastní divadelní družinu a nyní se rozhodl povolat k řízení divadelního orchestru právě Eddieho Rosnera, v jehož souboru účinkovala celá rada vynikajících hudebníků (často bývalých členů předních moskevských tanečních orchestrů). I přes veškerou Rosnerovu aranžérskou práci ovšem repertoár jeho orchestru v průběhu let v důsledku totální izolace od okolního světa beznadějně stárnul.

Ze sibiřského lágru byl Eddie Rosner propuštěn až po Stalinově smrti koncem roku 1953. Počátkem roku 1954 doputoval do Moskvy a získal povolení založit nový orchestr. I když se svým novým souborem sklízel v následujícím desetiletí v SSSR u publika velké úspěchy, nepodařilo se mu již nikdy docílit onoho progresivního jazzového zvuku, který byl charakteristický pro všechny jeho předchozí orchestry.

Rosner v té době navíc již neměl žádné ambice nějak zvlášť se jako hudebník v SSSR prosazovat. V šedesátých letech si opakovaně podával žádosti o vystěhování - netřeba dodávat, že všechny byly zamítnuté. V tomto ohledu se věci daly do pohybu až v roce 1972, po návštěvě amerického prezidenta R. Nixona v Moskvě, kdy se americkému velvyslanci podařilo přesvědčit sovětské úřady, aby Rosnerovi vystavily cestovní pas a dovolily mu přijmout americké turistické vízum.

Eddie Rosner se ale neodstěhoval daleko - odjel i s rodinou do Berlína, kde v roce 1976 zemřel.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz