Do světa filmu vstoupili s obdobnými představami - a nikdy je nezměnili. Jenže spolu s útlumem komediální razance, s výrazovou stagnací se tento nedostatek ještě umocňoval. Svůj podíl jistě mělo i režijní vedení: průbojné odborníky odchované ještě němou groteskou a se smyslem pro gradování "marxistické" komiky (například Sam Wood, jenž režíroval Noc v opeře a Kobylkáře) nahradili druhořadí řemeslníci, kteří byli ochotni bez jakékoli invence natáčet cokoli.

To se přihodilo i u westernové taškařice Jdi na Západ. Režisér Edward Buzzell (který Marxe vedl již V cirkuse) jen málo využil šancí, které toto téma skýtalo. Jako většina komiků se i Marxové vypravil do míst opředených legendami, do míst, kde promlouvaly především kolty.

Plynulost i nápaditost vyprávění již vykazuje jisté zmalátnění, ale řada scén je opět skvostná - počínaje první, která se odehrává na nádraží, kde se hrdinové poprvé setkávají a chtějí ošidit jeden druhého odebíráním vydaných bankovek, protože žádný z nich nemá dost peněž na zakoupení jízdenky. Scénka košatí do hravých absurdit. Když si Groucho drží ruku v kapse, aby se tam z vnějšku nikdo nedostal, ale je mu nejprve odstřižena celá nohavice a poté i šos kapsy s bankovkou, Groucho odchází s poznámkou, že se nějak ochladilo.

Zazní několik absurdních vtipů - na konstatování, že v případě potřeby lze použít telefon, zazní odpověď, že nic takového ještě nebylo vynalezeno. Nápaditě je rozvinuta scénka prohledávání podezřelé místnosti, opět plná absurdit (Harpo vytáhne minidělo a ve snaze nasypat do něho střelný prach jej rozsypává všude kolem). Marxové nezapomněli ani na ztíženou komunikaci. Setkání s indiánským kmenem vychází z nemožnosti dorozumět se jazykově, selhávají i pantomimické pokusy kvůli odlišnému odečítání významů. Vyprávění vrcholí závěrečnou honičkou odehrávající se ve vlaku, kde Marxové nakonec musí rozbít i vagóny, aby měli čím přikládat do parního kotle. Zápolení s lumpy a nečekané nehody (Marxové několikrát uvíznou na návěstidle, naštěstí otočném) jsou vybroušeny do nejmenších podrobností - stačí si vybavit nepatrný detail, kdy Harpo brousí sekeru o kolo jedoucího vlaku.

Pokud ovšem režisér pustí své hrdiny ze zřetele, spokojuje se jen s rozvíjením obvyklých klišé. Ani tentokrát nechybí motiv milenců, vybavený navíc milostným duetem, který těží z dobové konvence "zpívajícího kovboje". A Marxové opět zkříží cestu zlotřilcům, chtějícím získat důležitý pozemek. Nezbývá mi než uznat, že existují nápaditější a vtipnější westernové parodie. Třeba Limonádový Joe.

Úterý 30. 12. 2003 NOVA - 15.35 hodin

Režie Claude Zidi. Hrají Louis de Funes, Annie Girardot, Julien Guioma, Genevieve Fontanel, Jean-Jacques Moreau a další.

Středa 31. 12. 2003 ČT 1 - 19.10 hodin

Román maďarského experimentujícího prozaika Pála Závady sice vyšel v českém překladu jako Jadvižin polštář, avšak filmovou verzi zpracovávala ČT ještě před jeho vydáním, takže proto zní název filmu odlišně - Polštář Jadvigy. Co z pozoruhodné předlohy zůstalo? Značně vyumělkovaný, melodramatický, do výrazové exprese zabíhající obrázek ze života malé slovenské komunity usídlené v Maďarsku poblíž rumunských hranic. Film zachycuje - ovšem druhotně, prostřednictvím oznamovaných zpráv - bouřlivé společenské změny, jak je přináší události první světové války, rozpadu monarchie, vzniku Maďarské republiky rad....

Jenže odraz těchto událostí na osudy hrdinů je minimální, tvoří pouhý kolorit, pozornost se soustředí hlavně na soukromí, procházející bouřlivými zvraty. Slovák Ondruš (Roman Luknár) se ožení s maďarskou dívkou Jadvigou (scéna svatby vykazuje téměř etnografické rysy, ať již jde o popis svatebního rituálu či třeba vrstvení prádla, které nevěsta musí mít na sobě, ale jejich vztah od počátku provázejí neshody, navíc živené ne zcela zřetelnými stíny z minulosti. Jadviga (Ildikó Tóthová) totiž odmítá se svým mužem spát, i když jej zároveň sexuálně provokuje. Všimněme si třeba, čeho všeho u Ondruše dosáhne pouhým sevřením stehen. Navíc ani její dávný milostný poměr ještě nevyprchal.

Složité členění příběhu obsahuje několik významových rovin. Dotýká se soužití přímočarého vesničana s rozmařilou dívkou spojenou spíše s blahobytným městským prostředím (však také zazní nadávka do buranů), zachycuje tlak maďarské policie na vnitřně rozpolceného Ondruše, aby donášel o aktivitách slovenské populace, rozohňované zejména kázáními místního faráře. Zpodobnění mravně upjaté společnosti kolem roku 1920 však shledávám sporné zejména v erotické nenasytnosti, ba vybuzené smilnosti, beze zbytku jakoby určující jednání člověka. Věrohodnost zpodobněných skutků snižuje vnášení takových pohnutek a prožívání, které sotva odpovídají dobovým zvyklostem. Režisérka Krisztina Deáková upřednostňuje pastelovou stylizaci barev, jako kdyby chtěla naznačit bezbřehou idylu, která je plna dojemných klišé. Je však nutné ocenit věrohodné jazykové rozvrstvení - i když ústřední postavy používají maďarštinu, slovenské obyvatelstvo mluví svou řečí (včetně bodrého pana faráře, jehož představuje Marián Labuda).

Pavel Křížek je ekologickým aktivistou a ornitologem. Ve své stanici zachránil už řadu nemocných a zraněných ptáků a jeho činnost jde ještě dál. Uspořádal výstavu s názvem Světlo pro Prahu, kde ukázal nesmyslné utrpení ptáků, kteří přicházejí do styku se sloupy elektrického napětí. Objednal se k předsedovi vlády a některým ministrům a svou důsledností dosáhl toho, že přeměna elektrických sloupů z míst smrti na místa pro ptáky bezpečná se stala podmínkou privatizace české energetiky. Pavel se vzápětí vrhl na svůj další projekt. S pomocí hnutí Právo na krajinu chce do ústavy dostat nařízení, podle kterého by bylo zakázáno oplocovat soukromé pozemky v krajině.

Radek Malotín byl flétnistou v Pražské komorní filharmonii. Teď je dřevorubcem žijícím už třináct let na venkově. Kultivuje, kácí a vysazuje stromy, obdělává pole, seče louky, stará se o koně, zasahuje do věcí přírodních a jako člen obecního zastupitelstva i do věcí politických. Společenský cvrkot mu není cizí a je to vidět i na jeho chování před kamerou.

Snímek Dva muži na Sibiři představuje dvě životní cesty, které, ač to zní příliš pateticky, vracejí člověka k tradičním hodnotám. Protagonisté filmu jsou každý jiný, ale buďme za oba rádi. A buďme rádi i za dokumentaristku Olgu Sommerovou, která je přivádí na televizní obrazovku.

Sobota 3. 1. 2004 ČT 1 - 21.10 hodin

Hlavní role Kevin Costner a Whitney Houstonová.

Neděle 4. 1. 2004 NOVA - 22.15 hodin