1 |
|
Titulní rozhovor |
|
Ondřej Havelka: Poslední rozhovor
v Týdeníku Rozhlas s vámi vyšel zhruba
před třemi lety. Co se od té doby
u vás změnilo, co je nového? V tom rozhovoru
jste se nazval "nemožným pomalíkem". Čím
to, proč jím jste? Myslím, že je to vlastnost nepříliš vhodná. Pomalu se rozhoduji, pomalu se pohybuji, takže chodím pozdě. Musím vybudit 200% energie, abych působil jako běžně svižný swingový entertainer. Když jsem se jako student DAMU poprvé při hodině herectví viděl na videozáznamu, nechápal jsem, kdo je ta příšerná mátoha a okamžitě jsem chtěl školu opustit. Snad jedinou výhodu my pomalejší jedinci máme. Umíme rozjímat a snít. A snění v bdělém stavu je vždycky počátkem tvorby. A ještě jednu kladnou stránku ta moje nátura možná má - když pro něco vzplanu, nevyhořím hned. Planu zvolna, jistě a furt. Dvacátá a třicátá léta minulého století, to byla doba značně pomalejší, než je ta dnešní. I proto jste si ji oblíbil? Čím vás vlastně tolik vábí? Možná se skutečně tak nespěchalo. Mám rád veškerou kulturu tohoto období, ale fakt je, že mnou cloumá hlavně díky hudbě. Ta nápaditost, hravost, bohatost harmonií, ten strhující rytmus! To není exaktní puls vyrobený computerem, to je to omamné pumpování, které dokážou vytvářet hodně talentovaní muzikanti. Navíc naléhavost jazzu a swingu nepochází z hlasitosti, ale z energie sálající z muzikantských individualit. V jednom rozhovoru jste o sobě prozradil, že jste staromilec. Na webové stránce vaší kapely používáte i archaického pravopisu. Z formulací jako: "Orkestr se specializuje především na koncertní show, ale hraje též v jazzových klubech a tančírnách... Výběr nejhezčích a nejúspěšnějších kousků současného i nedávného repertoiru... Pravdivá líčení, citová pohnutí, hudební i fyskulturní ekvilibristika..." na člověka příjemně dýchá zašlý půvab starých časů. Kam až vaše staromilství zachází? Při jednom rozhovoru ve slovenské televizi se mě Milan Lasica zeptal, když tak obdivuji staré časy, jestli mám i manželku z dvacátých let?.. Je to hra. Snažíme se o autentickou interpretaci jazzu a swingu dvacátých a třicátých let a tak chci být důsledný ve všem, co s tím souvisí. Jednou jsem si na obálku našeho gershwinovského alba vymyslel fotomontáž, na které měl být Gershwin u piána a já. Tak jsme z fotografem Zdeňkem Vávrou udělali mou fotku a napodobili atmosféru z fotografie velkého George. Pak mě mnozí peskovali, že ta moje fotka je špatná, že tam mám hrozně špatné, tvrdé světlo. Jenomže přesně takové blbé světlo měl na fotce i Gershwin a ta fotomontáž vypadá naprosto přesvědčivě. Zdeněk Vávra to udělal skvěle. Jste přítelem autentické interpretace. Proč? Jaké má výhody a nevýhody? Skladatelé v kterémkoliv historickém období psali pro konkrétní ansámbly, vycházeli z možností tehdejších nástrojů. A to nemyslím v negativním smyslu. Nikdy bychom nedocílili měkkého a ohebného zvuku saxofonové sekce, kdybychom nepoužívali staré saxofony. Takže už jen z piety vůči autorům a také proto, abychom dokázali docílit nejjemnějších detailů a fines, bez nichž by jejich hudba byla polovičatá, je dobré vracet se k starému instrumentáři a dobovým interpretačním stylům. Z pohledu chytrého interpreta a vnímavého posluchače má autentická interpretace jenom samé výhody. Používáte jisté jevištní stylizace. Na jevišti jste schopen značné sebeironie, snad i klaunství. Přenášíte si něco z toho i do civilu? Snažím se, ale je to těžká věc. Aby člověk na jevišti působil uvolněně, lehce, easy, tedy že mu jde všechno snadno, musí investovat spoustu práce do přípravy, tréninku, přemýšlení. A to s sebou přináší únavu, starosti. Jaké má vaše profese stinné stránky? Člověk je často mimo domov, nemá moc soukromí, nezbývá mu dost volného času na rodinu, na relaxaci, na zábavu. Ale o tom se nebavme. Mým posláním na tomto světě je, aby lidé v publiku měli radost. Když se mi to daří, mám z toho radost i já. A za to člověk musí zaplatit nějakou daň. Máte na jevišti trému? Mívám trému, ale jen při velkých koncertech nebo v televizi nebo před premiérou nového programu. Ale snažím se být připraven tak, aby to nebyla tréma destruktivní, která podle mé zkušenosti pochází ze špatného svědomí, z neznalosti. Naopak taková ta zdravá tréma vybudí člověka k vyšší koncentraci a lepšímu výkonu. Ale většinou se před lidi těším. Jak široké je vaše rozpětí v hudebních žánrech? Od stylu první poloviny minulého století k horňácké muzice je dost daleko, nebo ne? Není. Pokud má zábavná hudba pro lidi v sobě blues. A musím říct, že právě na Horňácku jsem pár opravdových bluesmanů potkal. A co takzvaná vážná hudba nebo současná pop-music? Máte nějaké oblíbené období nebo styl? Když je jakákoliv dobrá hudba navíc posvěcena interpretací skvělého orchestru nebo sólisty, je to vždycky zážitek. Z klasické hudby zas nejvíc tíhnu k první polovině dvacátého století - Stravinskij, Šostakovič, Prokofjev, Honegger, Martinů, Janáček. Často jste se obracel k dětským divákům a posluchačům. Nelze opomenout vaše role v mnoha pohádkách, televizní Kabarety nebo rozhlasový Expres do dějin jazzu a populární hudby. Co vás na této práci zajímá, máte v ní další plány? Už před časem jsem o tom kdesi mluvil a přiznal se, že jsem se za bolševika s velkou radostí uchýlil k tvorbě pro děti, protože tam byl člověk částečně v závětří. V pohádkách politika nebyla. Byla to krásná práce, ale teď, když mne nic neomezuje, vymýšlím a dělám věci pro dospělé. Ale co není, může být. Jaký vztah máte k šoubyznysu a ke komerci? Vím, že se nerad objevujete ve velkých komerčních estrádách. Berete snad slávu za polní trávu? Vše je otázkou míry vkusu, kterou si člověk určí a za kterou už nehodlá jít. Ale aby člověk ve světě šoubyznysu vůbec přežil, musí aspoň některé zákonitosti respektovat. Například je dnes vlastně nutné objevovat se v televizi, protože průměrný koncertní divák jde hlavně na toho, koho zná z televize. Je to smutný fakt, vzhledem k tomu, že kultura televize všude ve světě zoufale upadá. Neodpustím si otázku: Kdo vymyslel tu úžasnou blbinu, na kterou se na vašich koncertech vždycky těším s téměř dětskou radosti, tedy: jak hrát na housle na všechny čtyři struny zároveň? Tenhle trik s rozebraným smyčcem a žíněmi přehozenými přes struny používali už staří hudební klauni. Ale k jazzové dokonalosti jej dovedl geniální houslista Joe Venuti. Trávíte hodně času
v cizině. Jak vás tam přijímají, jak
se vám tam právě teď daří? Teď jsme právě připravili a hrajeme nové koncertní show. Nevím jak je to možné, ale mnoho kluků z našeho orchestru podlehlo mému nadšení a taky nadšení našeho kapelníka Petra Tichého a vrhlo se do práce s nečekanou vervou a to je velké potěšení. Vlastně vím, co to způsobilo: ALL THAT JAZZ! Co prozradíte o svém novém
program, ve kterém spolu s Melody Makers "sladce i žhavě zahrajete a vstoupíte do
našich srdcí"? JITKA ŠKÁPÍKOVÁ Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |