Rok 2004, rok významné historické změny starého kontinentu Evropy, už zaťukal na dveře. My jsme mu otevřeli a moc dobře víme, že to nebude znamenat jen fakt, že na modré vlajce Evropské unie přibudou další hvězdičky. A někde mezi nimi že bude i ta naše. Politologové, historici, politici a filozofové na nejvyšší úrovni budou dál přicházet s esejemi, články, projevy a polemikami o jejím směřování, zaměření a naplnění. Zdá se, že konečně nalezli rámec své diskuse. Je to Kantova vize budoucího sjednocení světa, zaznamenaná ve spisu K věčnému míru. Tedy myšlenka stará více než 200 let. A zdá se, že právě teď, proměnami dějin, nalézá v Evropě alespoň částečnou podobu. Ale není to lehká cesta. Evropa má specifickou historickou zkušenost. Ví, co je ztráta imperiálního vlivu, krach koloniální říše, tak spjaté s exportem evropského vidění do zaostalých zemí. Pocítila, co znamenaly fašistická a komunistická totalitní tragédie, pamatuje si, co představuje znovu a znovu postavit na nohy hospodářství zemí, zničené prošlými válkami. Hlavní nosnou ideu porozumění vidí všichni v univerzálně platných občanských právech, v té všeprostupující samozřejmosti, která by měla citlivě zasáhnout do řešení dvou vážných problémů: nacionalismu, rozdělujícího Evropu, a otázek sociální spravedlnosti.

Jenomže to všechno chce nástroje, nadnárodní evropské instituce. A protože diplomaté, politici a úředníci jsou také jen lidé, při vší úctě ke všem krásným a vznešeným Kantovým myšlenkám, najednou myslí na to, že košile je bližší než kabát. Tak mohou konsensy evropských jednání procházet ringy soupeření o sílu hlasů početnějších států při rozhodování a zajištění pozic v evropské diplomacii. A pomalu se vynořuje ještě jeden rozhodující otazník: zda půjde o evropské směřování s Amerikou, nebo proti Americe. Najednou je tu spor o výklad a praktické uplatnění Kantovy myšlenky. Americkým časopisem Policy Rewiev vzkazuje ze zámoří filozof Robert Kagan otázku: "Je opravdu Kant filozofickým králem Evropské unie?" Kant přece mluví jasně o naději na celosvětovou politiku. Jen taková by zažehnala věčný lidský strach z bídy, strádání, nemocí a válek.

Evropská unie není novinkou. Má za sebou padesát let existence, postavené zatím na mezivládních dohodách. Řadě zemí pomohla k hospodářskému rozmachu. A vidíte, pomalu a těžce se rodí její ústava, protože než se k jejímu formulování může přistoupit, musí se sladit stanoviska členů dosavadních a těch nových. Šest největších plátců do fondů EU sdělilo, že i oni musí šetřit a že pro tento rok nezvýší své příspěvky, které měly být pro začátek zdrojem vyšších příjmů nově přijatých členů. Nelze tedy předpokládat, že Evropská unie bude pro nás kasičkou, ze které je možné neomezeně brát. Znovu se bude rozhodovat o finančním příspěvku do oblastí, které budou shledány jako nejpotřebnější. I tak je ale naše účast v Evropské unii jedinou známou, možnou alternativou budoucího rozvoje. To už museli uznat i naši věční rebelující euroskeptici.

A my se denně ptáme - co tahle situace bude chtít od nás? Naučíme se vnímat občany jiného státu jako sobě rovné, se stejnými právy a nároky? Bude těžké najít v sobě schopnost uznat odlišnosti, jinakosti toho druhého, a ctít je přitom stejně jako své? Vždyť my se budeme chtít chovat, vzdělávat, uplatnit a možná i žít v jiných státech, stejně jako oni u nás! Už dnes je vrstva českých občanů, kteří mají vzdělání, schopnosti a odvahu studovat nebo hledat práci jinde v Evropě, zajímat se o zaměstnání pro orgány Evropské unie a nebo zastávat řídící postavení v zahraničních firmách, které u nás zřídily své filiálky. A není takových málo! Sjednocení, ale hlavně neuvěřitelné rozšíření trhu a volnost obchodu, přinese samozřejmě srovnávání norem i kvality výrobků, v důsledku toho pak srovnávání cen a postupně také i platů a odměn. Těžko odhadnout, jak výhodné to pro koho bude. Někdo patrně vydělá, někdo prodělá. Jedno ani druhé nebude zítra. Možná to někde navodí nutnost zrušit malou neefektivní firmu. A najednou tu bude nezaměstnanost pro skupinu lidí. Hněv, který vzplane, ať nemíří k Evropské unii! Jako všude ve světě budeme se učit měnit zaměstnání, získat třeba v dospělém věku novou kvalifikaci a dokonce stěhovat se za prací. A bude na nás, zda si udržíme výrobu tradiční a zvláštní, zda si ponecháme zvyklosti a symboliku, která bude vždycky patřit jen a jen nám. Evropa bude vždy jiná na španělských plantážích, uprostřed řeckých památek, na holandských pastvinách či v typicky české vesnici. Naučíme se patrně ctít stejné zákony, respektovat obecnou spravedlnost, ale vždycky zůstanou oblasti, které zaplní osobitá povaha a morálka lidí různých ras a národů.

Jen jedno bychom v sobě měli umět najít: zájem o to, co se ve světě děje. Pídit se po informacích a snažit se porozumět jejich souvislostem. Já vím, vždycky budou mezi námi "kotelníci", ochotní jet až do Prahy, aby byli viděni na televizní obrazovce jak vzrušeně křičí: "Co vlastně o té Evropské unii víme, nikdo nám nic neřekl!", aby pak tenhle projev doma v hospodě zhodnotili jako své vítězství: "To jsem jim to dal!" Nedal. Jen se ukázal. Informace se nám nabízejí denně. Naučme se je sledovat a zaujímat k nim svá, třeba laická stanoviska, protože tento rok poletí jedna za druhou, popoháněny silným větrem událostí.