Osvědčeným trikem všech demagogů a manipulátorů je přesvědčit, že vše, co činí, činí pro blaho a v zájmu svých obětí. Tři roky odkládané definitivní zúčtování s veřejnoprávní televizí není výjimkou. Jak se blíží Nový rok, je stále obtížnější uvěřit ustaraným tvářím politiků, léta šmírácky přehrávajícím pokrytecké obavy o naše peníze, které zbůhdarma mizejí v té podezřelé, a zhola zbytečné instituci! Především však jejich účelově populistickému teatrálnímu strachu o "české národní zájmy". Faktickou likvidací České televize je dnes prakticky poškozují daleko víc, než kdokoli jiný teoreticky v budoucnu.

"Rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky" a "poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti" - to jsou dva namátkou vybrané citáty ze zákona, který definuje úkoly České televize.

Přes oprávněné výhrady vůči programu lze každý týden vyjmenovat konkrétní tituly, jimiž ČT svou zákonnou povinnost plní. A zdaleka nejde jen o "povinné" pořady, jako jsou jazykové kurzy, magazíny pro menšiny a o menšinách či zpravodajství, které zůstanou ostentativně zachovány i ve vysílacím schématu příštího roku. Zpravodajství dokonce ovládne část prostoru uprázdněného stávajícím programovým pogromem.

Pro kulturní, politickou a vůbec společenskou gramotnost diváků - občanů České republiky jsou minimálně stejně podstatná i setkání s autentickými osobnostmi (Posezení s Janem Burianem, Ještě jsem tady, Čaj pro třetího, Z očí do očí), vlastní historií (Šumná města, Poutní místa, O poklad Anežky České), evropským kontextem (Evropské události, Evropa Eugena Brikciuse, U nás Evropě). Mnoho pro obecný prospěch však znamenají i pořady, u kterých se o něčem podobném obvykle neuvažuje. Třeba ty, které se věnují populární hudbě či filmu. Folkomotivy, Jazz klub, Paskvil, Blues ze Staré Pekárny, Sólo pro..., Aport, Klub přátel dechovky, Noc s Andělem, Prology, Filmopolis. Bez ohledu na žánry jsou všechny důležitou alternativou masové pakultury sahající od Helenky Vondráčkové až po Zdeňka Trošku. Především jsou však alternativou tupé uniformity jednolitého stáda, která je odvěkým snem všech "velkých vůdců". Tedy přesněji - byly alternativou. Brzo už nebudou.

Čím gramotnější a sebevědomější je národ, tím lépe se vede lidem a optimističtější jsou jejich vyhlídky. Tím hůř se však ohlupují, straší, a těžší je s nimi účelově manipulovat. Opravdu jde politikům v případě České televize o peníze?