Barentsburg není se svými asi osmi sty obyvateli jedinou vesnicí špicberského souostroví. Na nejsevernějším trvale obydleném koutu naší planety najdete ještě další dvě osady: Longyerbyen a Ny Aalesund. Barentsburg je však na Špicberkách jiný než všechno ostatní. Zatímco z komunity Norů všude kolem dýchá otrlost a dobrodružství, obyvatelé Barentsburgu působí naopak zklamaným a ztrápeným dojmem. Bydlí tu totiž výhradně ruští horníci, kteří na Špicberky přijeli dobývat uhlí.

Připlouváme norskou lodí jménem Severní hvězda. Hlavní skupinou na palubě jsou movití Američané pokročilejšího věku, kteří jen za tuto čtyřdenní cestu na 80. rovnoběžku neváhali zaplatit kolem dvou tisíc dolarů. Ještě před hodinou se jejich stoly v jídelně prohýbaly pod tíhou vybraných mořských lahůdek. Teď však přecpaní turisté míří na břeh za ruskou původkyní, která jim zanedlouho anglicky vysvětlí, jak je tu hezky.

Já se vydávám stranou k vyhlídce, na níž stojí azbukou psaný vstřícný nápis: "Vas privětstvujet Barentsburg! Vítejte v Barentsburgu!" Za ním stojí pár chlápků se smutnýma očima. "Loď připlouvá jen dvakrát týdně a tohle je naše jediná radost," povídá pak za chvíli jeden z nich. "Při pohledu na turisty odtud utíkáme alespoň v myšlenkách."

Zprvu to chápu jen málo, víc mi napoví až chvíle, kdy dvě kolemjdoucí ženy pokřikují na muže nesoucího vajíčka, proč s tím tady provokuje. Horníci k tomu dodají, že cukr neviděli už nejmíň půl roku. Naletěli prý na slib vysokých platů. Ale sliby-chyby. Nemohou létat za rodinami, protože pak už by si nevydělali vůbec nic. "Klima mi nesedí, jsem stále nemocný," stěžuje si jeden z nich. "Já překvapený nejsem, věděl jsem, do čeho jdu. Ale doma je ještě hůř, tak jsem si ze dvou zel vybral to menší a podepsal smlouvu na dva roky," dodává jiný.

Uhlí přitahovalo na Špicberky komerční záměry prakticky po celé 20. století a jeden z vůbec prvních podnikatelů v tomto oboru, Američan John Longyear, dal také hlavní osadě její dnešní jméno. Mezinárodní zájmy tu zprvu na sebe dost tvrdě narážely a až smlouva o Špicberkách z roku 1920, která ostrovy přiřkla Norsku, udělala ve věci částečně pořádek. Za druhé světové války, těsně před tím, než byli evakuováni do Velké Británie, norští horníci své šachty zapálili, aby Hitlerovo Německo nemohlo severské uhlí využít ve svůj prospěch.

Rusové se tu už řadu desetiletí drží díky zvláštnímu statutu ostrovů, na nichž smí podnikat každý, ale nikdo je nesmí využít vojensky. V okolí Barentsburgu se ročně vytěží asi půl milionu tun ruského uhlí, Norové vytěží na svém jižněji položeném moderním dole Svea asi třikrát tolik.

Největším paradoxem Barentsburgu pro mne nakonec nejsou smutní a otrávení horníci, ale nápisy a tabule lemující to málo zdejších ulic. Vývěska s fotografiemi nejlepších pracovníků, transparent nadšeného dělníka se zářícím sluncem v rukách, obrázky veselých dětí a na kopci nad městem velká pěticípá hvězda s nápisem "Miru mir! Mír světu!" A na to vše se na hlavním náměstí ze svého podstavce dívá mramorový Lenin, vůbec nejsevernější Iljič této planety.

Zpět na lodi se o hodinu později rád zaposlouchám do směsi turistických zážitků. "Bylo to jiné, ale zajímavé," konstatuje starší muž, který není tak hloupý, aby průvodkyni všechno věřil, ale postrádá zkušenost, díky níž by pochopil. "Měli radost z vaší návštěvy," říkám a myslím to vážně. "Opravdu, mluvil jsem s nimi," usmívám se.

Zatímco za námi pár chlapíků hledí ze břehu, aby alespoň ve své fantazii na chvíli z Barentsburgu odcestovali, já odjíždím vstříc tiché kráse dalších míst na Špicberkách a vím, že se do Barentsburgu budu v myšlenkách možná až překvapivě často vracet.