Smířlivě nostalgická ohlédnutí do let nedávno minulého komunistického panství poznamenávají nejen kinematografii českou (naposledy Pupendo), ale také německou. Již jsme viděli snímek Eastie Boys (v televizi jako Sluneční ulice), nyní v kinech můžeme vidět další německý film Good bye, Lenin!, před nedávnem ověnčený nejdůležitějšími Evropskými filmovými cenami.

Režisér Wolfgang Becker, od něhož jsme již viděli film Život - stavba povolena, svůj příběh zasadil do období hroutícího se komunismu v Německu. I když je film označován jako komedie, ve skutečnosti se jedná o vážně míněnou výpověď, jen protkávanou občas směšnými, většinou však jen groteskně mrazivými absurditami, které dokládají, jak obtížně se naplňuje požadavek vyrovnání se s minulostí.

Když matka hlavního hrdiny, dospívajícího mládence Alexe (Daniel Brühl), upadne do komatu a probere se z něho až po mnoha měsících, netuší, co všechno "zaspala" - pád berlínské zdi, sjednocení Německa. Alex se na radu lékařů snaží matku (Katrin Sassová), idealisticky věřící komunistku, chránit před zbytečným rozrušením tím, že ji nadále udržuje v iluzi, že nadále existuje "starý režim". Kamarád mu kvůli tomu pořizuje speciálně natočené televizní zprávy, postupně dosahující neuvěřitelně nápadité mystifikace - ke sjednocení mělo totiž dojít proto, aby utrápení pracující ze Západu mohli ve východní části Německa nalézt novou existenci...

Pozornost je věnována především Alexovi a jeho stále obtížnějšímu zajišťování, aby zamýšlená fikce byla sdostatek věrohodná, shánění kdysi běžných potravin, jejichž značka mezitím přestala existovat, přesvědčování matčiných kolegů, aby se připojili k předstírání, uplácení školáků, aby řádně ošátkováni zazpívali někdejší angažované písně...

Becker natočil film nikoli o zrůdnosti padlého režimu, ale o obtížích, jaké provázejí byť chvilkovou nutnost vzkřísit jeho podobu aspoň ve zprostředkované podobě a pomocí jeho frází a stereotypů. Tak se vlastně odkrývá zmanipulovanost informací, které režim o sobě poskytoval, i šance pro jejich výrobce stát se novým Kubrickem. Ostatně fascinace Kubrickem, zvláště ve spojení obrazu a zvuku, je zmíněna několikrát: hned na začátku je odkaz na proslulý úvod z Vesmírné odyseji, později následuje celá sekvence v groteskní stylizaci odkazující na Mechanický pomeranč.

Good bye, Lenin! je ohlédnutí výrazně nostalgické, které se jistě střeží vyvolávat idylické vzpomínky, avšak pod zástěrkou, že trpící člověk si zaslouží být ukolébáván sladkou lží, upozorňuje na nesporný fakt - na rostoucí přikrášlování komunistického režimu lidmi, kteří nepatřili k jeho expomentům. Naznačuje, že ty, kteří si navykli na určující a vše ovlivňující roli státu, může odpovědnost za sebe sama traumatizovat.