Neděle 11. 1. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 8. ledna v 14.30

Na naše dějiny se budeme dívat skrze osudy jednoho lidského života. Velkého života, dlužno dodat. Patřil muži jménem Jan Amos Komenský. My se k němu vracíme v době, kdy si asi říkal jenom Jan, druhé jméno Amos ještě nepřijal, a příjmení Komenský zatím neužíval.

Jednoho, druhého i třetího chytati jsem se počal, ale každé jsem hned zase pustil, napsal o sobě v Labyrintu světa a lusthauzu srdce. Nejspíš tím myslel dobu, kdy chodil do školy ve Strážnici. Ona ta škola zřejmě nepatřila k nejlepším. Zpozdilostí poručníků jsem byl tak zanedbán, že jsem teprve v šestnáctém roce svého věku zakusil základů latiny. Ve Strážnici však našel spolužáka, který ho potom provází notným kusem jeho života - Mikuláše Drabíka, syna strážnického měšťana a jednu dobu i purkmistra. Mezi těmi dvěma vznikl zvláštní vztah. Nejprve klukovské přátelství, které se asi upevňovalo, když si oba zvolili shodnou dráhu duchovních jednoty bratrské. Ještě později vztah náklonnosti a občasné nevraživosti, nedůvěry i víry, a nakonec jakýsi příživnicko-vlastnický postoj Mikulášův ke Komenskému.

Komenskému patrony byli Žerotínové, především Karel starší ze Žerotína. On způsobil, že kluk narozený v nivnickém mlýně a procházející nekvalitní strážnickou školou, se dostal do Přerova, kde chtěl Žerotín vytvořit vzornou bratrskou školu, přípravku na vyšší studia, která by nahradila proslulou školu ivančickou. Komenský chodil do školy v Přerově tři roky. Nejvíc předmětů měl z oboru teologie: katechismus, studium evangelií a epištol, bratrská věrouka. Pouze jednou přelétl po tom idylickém nebi Janova dospívání mráček. První pokušení mé duši nastražil satan skrze jisté lidi v mém dětství roku 1608. (To bylo Janovi šestnáct.) Těm lidem se říkalo sociniáni podle jejich vůdce - Itala Socina. Naším městem Přerovem procházeli na cestě do Rakouska lidé, kteří se vydávali za polské šlechtice. Důvěrně rozprávěli s naším učitelem a před odchodem mu darovali nedávnou vydanou knížku. Ta se vymykala všemu, co školní knihovna obsahovala: ačkoli se tvářila velmi zbožně a pravověrně, tvrdil její autor mimo jiné, že Kristus v sobě nespojoval božskou postavu s lidskou, nýbrž že byl člověkem, a že Písmo svaté je směrodatné jenom potud, pokud se nepříčí rozumu!

I když bylo uznáno za správné hodit tu knížku do ohně, aby nenakazila svým jedem, přece jenom zanechala v myslím mládeže (i v mé) ostny zvědavosti, s nimiž jsem po několik let těžce zápasil, a pamatuji se, že ve mně nadlouho uvázly, než se podařilo tenhle přístrach zapudit. Takovou sílu má i tak maličko kvasu, vnikne-li do těsta.