Požehnaná fantazie nepadá rovnou s nebe. Že vám doma vyprávěli pohádky?
Já byl jedináček, ale bydleli jsme pohromadě s dědečkem a babičkou a tak o pohádky nebyla nouze. Jinak je vyprávěla babička, jinak děda a táta taky jinak - byl to široký rejstřík přednesu i pohádek. Nejraději jsem měl Erbenovo zpracování Zlatovlásky, už kvůli skvostné češtině: Dvanáctero panen, jedna jako druhá, na hlavách loktušky, aby nebylo vidět, jaké která má vlasy - slyšíte, jak to zní? Když jsem už jako autor kreseb pohádku o Zlatovlásce tvořil, tohle všechno jsem si připomenul...

Kdy jste to nevědomé rozpoznal a kdo tomu pomáhal?
Těch pomocníků bylo víc. Na obecné škole jsme měli bezvadného učitele a na žižkovské reálce se mi zas věnoval profesor Kužel. Ten mě cepoval i později, protože jsem se na něj obracel i po absolvování reálky. Jako medailér měl Kužel styky s jednou ryteckou firmou a když jsem měl být za války totálně nasazen, pomohl mi, abych se sem "uklidil" a učil se rytcem, což mi později prospělo. Nejvíc jsem však pochytil od akademického malíře Moučky, se kterým se stýkali moji rodiče. Chodil jsem k němu jako famulus. Byla válka, neměli jsme barvy a tak mi řekl:" Jestli chceš opravdu malovat, musíš si barvy udělat sám!" Vyhrabal nějaké staré recepty na vaječnou temperu, s tou kdysi maloval Mistr třeboňského oltáře, a já od maminky vyprosil několik vajíček - byla tenkrát na příděl. Udělali jsme emulzi a přidávali do ní různé pigmenty a nakonec z toho vznikly barvy. Samozřejmě, mé malování se neblížilo výtvorům gotického mistra, ale pochytil jsem tehdy hodně řemeslných návyků, třeba jak se napíná plátno, nebo jak se "šepsuje". Jednou, když malíř Moučka tvořil na zakázku nějakou madonu, dovolil mi, abych v pozadí udělal rákosí.

Když vám takhle všechno hrálo do ruky, to se vám to stoupalo na filmové a televizní nebe!
Štěstí jsem opravdu měl, asi proto, že jsem se narodil v neděli. Alespoň se to tak říká.

Životopis každého trochu známějšího tvůrce ve vašem oboru uvozuje zpravidla věta: Začínal u Jiřího Trnky v Kresleném filmu... Ani vy jste prý nechyběl ve slavném ateliéru "Bratří v triku". Jak jste se tam dostal a hlavně, jaké to tam skutečně bylo?
Já chtěl původně studovat "profesuru výtvarné výchovy", jak se tenkrát říkalo škole s pedagogickým posláním. Díky Cyrilu Boudovi, který tam působil, měla škola slušnou úroveň. Dozvěděl jsem se ale, že ve Štěpánské ulici v Praze se tvoří Bratři v triku a uměleckým šéfem že je Jiří Trnka. Šel jsem se tam podívat a uvízl jsem tam drápkem přesně na dvaapadesát let. Sešli se tam Brdečka, Hoffmann (ten nám po odchodu Trnky k loutkovému filmu šéfoval), Miler a mnoho dalších. Někteří se už za protektorátu o něco pokoušeli a měli o té práci nějaké povědomí, tak jsme se učili jeden od druhého, protože škola kresleného filmu tehdy ještě neexistovala. Měl jsem možnost dělat výtvarníka, režiséra i animátora, což mě moc bavilo, stal jsem se úplným fanatikem animace. Byli jsme tam skutečně jako "bratři", vůbec jsme si nekonkurovali, ani si nezáviděli ocenění, ale naopak jsme měli radost, když se druhému něco povedlo. Třeba Brdečka dostal cenu, já byl v jeho týmu a podílel se na jeho slávě, tak co? Jindy se zase Brdečka "vezl" se mnou, když jsme točili v Itálii. Něco takového jsem už nikdy později nezažil. A to nemluvím o tom, jak jsme se navzájem zachraňovali. Já dělal patnáct let avantgardní filmy pro dospělé, které nebyly "v linii" a každou chvíli jsem měl být "odrovnán". Tehdy si vzal doktor Hoffmeister slovo a pěl na mě takovou chválu, že nebylo dost dobře možné dát mi vzápětí výpověď. No a když jsem byl se svými filmy v nejlepším a ceny jsem dával na půdu, nabídla mi televize, abych něco udělal pro děti - začínaly Večerníčky. Uvítal jsem to. Moje předchozí filmy sice putovaly na festivaly, ale znala je pouze úzká společnost, kdežto tady najednou přišel ohlas dětí a nejen dětí. To je pro tvůrce pěkný zážitek.

Na počátku každého kresleného filmu je slovo. Dá to práci přenést literaturu do obrazů?
Hlavně je to jiný způsob vyjadřování. Když se sejde dobrý literární a filmový autor a něco z toho vznikne, bývá to věc náhody. Já měl opět štěstí .Televize mi nabídla pohádky Václava Čtvrtka a také texty Jaromíra Kincla - ten musel psát Rákosníčka pod jménem Karel Vlček. Jak Čtvrtek, tak Kincl měli nejen ohromný literárně epický sklon, ale i představivost - už předem to zřejmě viděli. Občas jsme se navzájem ovlivňovali. Já se toho jejich slova nijak striktně nedržel, jsou totiž věci, které neumím namalovat nebo které se mi výtvarně nehodily, tak jsem to obešel nějakou obrazovou metaforou. Nejde přece o slovíčko, ale o to zachovat styl autora.

Jak byl pan Čtvrtek spokojen s vizuální podobou svých pohádkových postaviček? Vymyslet Křemílka a Vochomůrku bylo dost těžké.
Křemílek a Vochomůrka byli sice v charakterech jasní, ale než jsem je "stvořil" vizuálně, to bylo dlouhé období. Rákosníček byl snad ještě obtížnější. Má něco ze žáby, něco z vodníka, ale myslel jsem nad ním i na chlupatá zvířátka. Na hlavě totiž nemá vlasy, ani anténky, ale chlupy. Poprvé jsem jich namaloval sedm, protože se mi to kompozičně hodilo, a od té doby musím ten počet dodržovat. Neřekla byste, jak si děti každý detail hlídají.

Pro Rákosníčka mám slabost, je to rozkošná postavička. Může se přetrhnout ochotou, aby v rybníku Brčálníku i nahoře na nebi dal věci do pořádku, ale všechno zpacká.
Právě to nám bylo blízké, protože jak pan Kincl, tak já jsme zůstali celý život kluky a vynálezci. A každý správný kluk je přece vejtaha, všechno by chtěl udělat, ale nemá na to.

Žasnu také, jaký máte vztah k technice. Není přece maličkost vymyslet všechny ty samochody a přístroje, které Rákosníček obsluhuje. Těch ozubených koleček a hřídelek...
I to patří ke klukovství vymýšlet věci, které nejdou realizovat - copak to není krásné? Ono podstatou každé tvorby asi je návrat do dětství.

Máte děti?
Mám dvě dcery, mladší se narodila až deset let po té starší, takže i vnuci přišli na svět s velkým odstupem - celý život jsem byl vlastně obklopen malými dětmi a to mi prospívalo. Samozřejmě že jsem jim vypravoval o Zlatovlásce. Bral jsem je také do ateliéru. Dítě je totiž bezvadný divák. Dospělý vás sice poklepe po rameni a chválí, ale co si opravdu myslí, neřekne. Zato když se dítěti zdá něco dlouhé a nezajímavé, zvedne se a promítání - nepromítání jde čurat. A když je něco pěkné, tak se raději počurá, jen aby o nic nepřišlo. Mým hlavním kritikem ale byla manželka. Když jsem váhal, koho z herců oslovit a získat pro spolupráci, navrhla mi, že by pohádkovou vyprávěčkou mohla být paní Bohdalová.

Jaký máte pocit, když dnes v televizi bují násilí - i v pořadech pro děti?
V životě je to normální, že vedle sebe je dobré i zlé. Není ale normální, když televize řekne: Naším úkolem není vychovávat! Nebo: Komu se to nelíbí, může stisknout u televizoru vypínač... To není v pořádku. Jak jsem ale říkal, celý život mne obklopovaly malé děti a zaplaťpánbůh, vyrostli z nich, stejně jako z jejich kamarádů, slušní lidé. Co je dneska, po tom se ani nepídím. Slyším, že i před školou kouří děti "marjánku". Tato generace se dostala tam, kam bych nikdy nepředpokládal. Je to i tím, že pustit dítěti večerníček nestačí. Důležité je, aby dítě v postýlce cítilo vedle sebe někoho blízkého, to je nenahraditelné. Jestli ještě dneska někteří rodiče svým ratolestem povídají pohádky, pak není nic ztraceno.

Co ve vašem řemesle, budete mít pokračovatele?
Snažil jsem se o to, ale jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsem vydržel v sedmdesátých letech pouhý rok. Nevadilo mi, že to bylo mizerně placené a že mě tam jako jediného nepartajníka kvůli všemu podezírali. Vydržím, řekl jsem si, obětuji čas a peníze, ale vychovám novou generaci! Jenže nejtalentovanější žáky jsem nesměl přijmout a s těmi netalentovanými to pro mne byla ztráta času. V Kresleném filmu se ode mne ale učilo několik výborných animátorů a režisérů. Mají to dneska o hodně těžší než kdysi my. Jednak nejsou peníze, takže nejdřív musí hledat nějakého sponzora, a čeká na ně mnoho problémů.

Patříte ke generaci, která toho hodně zažila, vytvořila, našla svou cestu, kterou ti mladí teprve hledají. - Když se tak zadíváte zpět, jaký pocit osobně máte?
Pan Čtvrtek, se kterým jsem se setkal jen asi třikrát v životě při předávání nějakých cen, mi říkal: Vy to hezky malujete! A já zase: Vy to hezky píšete! Musíme se někdy sejít. Podle jeho textů jsem udělal devětatřicet dílů pohádek, ale k slibovanému setkání bohužel nedošlo... Někdy mívám zlost, že jsem svou profesi dělal tak náruživě. Moc rychle mi přitom utekl život a já všechno viděl jako z autobusu. Poprvé jsem si to uvědomil před osmi lety na Krétě. Sjížděli jsme k pobřeží - před námi modré moře a bílé domečky. U jednoho seděli dva dědkové a jen koukali na tu krásu. A já si řekl: "Seš hloupej, že pořád děláš!" Teprve teď vidím, že i ten den je delší než dřív, kdy jsem se zabral do práce a byl nemile překvapen, že mě už manželka volá k obědu. Teď, co nepracuji, jsou dopoledne báječná. Vezmu si třeba knihu, nebo jdu na zahradu, někdy pomohu manželce v kuchyni, a čas od času něco nakreslím jen tak pro radost... Nové generaci animovaného filmu držím palce!

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ