Naléhavá krása Kodályovy hudby a nasazení Jiřího Bárty zaujmou posluchače už od prvních tónů. V jedné z nejslavnějších a také interpretačně nejnáročnějších komorních skladeb osobitého maďarského komponisty, známého i jako sběratele a zpracovatele folklóru, v Sonátě pro violoncello sólo i v další sonátě s doprovodem klavíru, uplatňuje Bárta své osvědčené kvality: mimořádnou technickou vyspělost, hráčskou suverenitu i hudební cit. Dobře rozumí jemným nuancím i proměnám Kodályovy hudby; dává zaznít jeho rapsodické rozevlátosti i uvolněnosti, umí vyjádřit temperament maďarských lidových melodií, přítomných ve většině Kodályových kompozic, i tiché meditativní pasáže. Je vášnivý i lyrický, efektně bujný i zamyšlený. Zvláště v závěru sólové sonáty dokáže rozehrát nástroj jako celou škálu instrumentů - od dud, tárogató až po citeru či cimbál. Bárta tu znovu potvrzuje, že četná ocenění svých výkonů obdržel právem (např. jeho album Reflexe bylo vyhodnoceno jako nejlepší česká nahrávka roku 2000). Klavírista Jan Čech, s nímž spolupracuje, je mu rovnocenným partnerem (vynikající interpretace osobitého "dialogu" cella a klavíru v první větě Kodályovy sonáty). Uznání zaslouží i provedení pozdního díla Vítězslava Nováka, Sonáty pro violoncello a klavír z r. 1941, jímž skladatel vyjádřil svůj protest proti nacistické zvůli.