Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha, sobota 17. ledna, 21.04

Zpěvák Dan Bárta dokázal do své třicítky plně zužitkovat možnosti frontmana rockové kapely i hvězdy velké muzikálové produkce. V obou zmíněných úlohách byl jedinečný, ale byly to jen role. Teprve na tři roky starém albu Illustratosphere nabídl působivý výsledek první etapy své cesty za osobitým hudebním vyjádřením. Leckomu se to zprvu jevilo jen jako poněkud šokující vybočení či pokus o rozšíření stylového záběru. Jenže na podzim minulého roku Bárta rozeslal příznivcům pohlednici číslo dvě, neméně uhrančivou a stylově rozprostřenou kolekci Entropicture. Je tedy jasné, že naše zpěvácká jednička se našla v repertoáru, který konzumentům zdejšího slavičího popu není zcela pochopitelný.

Nové album opět vznikalo v těsné spolupráci zpěváka a jeho více než doprovodné kapely, složené dnes už výhradně z renomovaných muzikantů jazzového cítění (basista Robert Balzar, hráč na klávesy Filip Jelínek, bubeník Jiří Slavíček, pianista Stanislav Mácha a navrch kytarista Jaroslav Friedl, který na Entropicture vystřídal "posledního rockera" Miroslava Chyšku). Bárta se o své spoluhráče opřel ještě víc, než na první desce. Zatímco na albu Illustratosphere se podílela celá řada přizvaných hudebníků, čerstvá nahrávka je - až na občasnou výpomoc vokalistek či hostování Oty Klempíře v jedné z písní - hráčsky i autorsky zcela v režii základního obsazení skupiny. Album je tak ještě komornější než Illustratosphere, ale je také celistvější, jako by "z jednoho kusu".

Vedle aranžéra a producenta Jelínka je tomu tak především zásluhou zpěváka, který si z jazzu, jímž je v současnosti obklopen, osvojil citlivost, jednu ze základních vlastností jazzového muzikanta. Nikdy neexhibuje, jeho projev je spíš ztišený, přesto dá každé písni co jí patří. Obdivuhodné je také to, že si Bárta - coby takřka výhradní textař - až na výjimky vystačí s mateřštinou, což bývá v kapele, vycházející z jazzu, soulu a funku, mnohdy neřešitelný problém. Z nezávazných slovních hříček jistěže nelze vyčíst hluboká sdělení, ale v některých případech se autorovi podařilo sblížit zvukomalebnost s básnickou ambicí.

"Laťka je vysoko... vidíš, padá," zpívá Dan Bárta ve skladbě Dua, ale o vztahu mezi jeho sólovým debutem a albem Entropicture ta píseň opravdu není. Novinka starší desku rozvíjí, není ani lepší ani horší - je jiná. Těšme se na další.

MILAN ŠEFL