Kašpar, Melichar a Baltazar tuhle putovali mezi Prahou, Kamenným Přívozem a Lešany. Baltazar šel trochu vzadu. Celý zkřehlý. Pochází z Afriky, a bylo mu tudíž větší chladno než bílým tříkrálům. Jíní šedivělo. Prašivec táhnul nad Sázavou. "Zlatá Palestina," řekl Baltazar "Kolik to ještě máme?"

"Tři tisíce sedm set osmdesát pět kilometrů," řekl trpělivě Melichar. "Pinktlich. Ke Zdi nářků." Zas chvíli kráčeli mlčky. Narazili koruny do čela, protože se zvedala fujavice.

"A co je to za zemi, že tu mají takový psí počasí?" neodpustil si Baltazar.

"Za našich mladých let se jí říkávalo Boiohaemum. Teď se momentálně jmenuje Česká republika," řekl Melichar.

"A že tu mají takovou tmu už ve čtyři odpoledne?" žbrblal Baltazar. Byla mu zima. Byla mu sacra zima. Chvílemi si myslel, že umře. Všichni už byli na zmrznutí.

Zastavili v hospodě v Lešanech. Byl tu hluk a křik a ruch a teplo a hlomoz a veselo. "Á, tři králové," řekl hospodský. "Vy ale vypadáte. Sedněte a odpočiňte si." Třikrát cvrnknul o tři skleničky. "Tady máte na cestu na zahřátí." Obrátili sklenky do sebe a vyrazili k Benešovu. "Zvláštní lidé," řekl Kašpar, "takoví veselí a hluční. A ten šenkýř ani nechtěl zaplatit. Jak oni to vlastně mají s Pánembohem?"

"Tenkrát dávno to bývali pohani. Dlouho. Pak byli skoro půldruhého tisíce let křesťany. Teď jsou většinou zase pohany," řekl Melichar s povzdechem. "Prý jich až šedesát procent nevěří v Boha. Zvláštní lidé, fakt: v Boha nevěří, ale Jezulátko uctívají."

"Já bych jim to nezazlíval," řekl Kašpar smířlivě. "Vždyť my jsme byli taky pohani, když jsme nesli do Betléma dary."

"Á propos dary," zastavil se Melichar. "Ti lidé, ti Čechové, to mají pěkně popletený. Zatímco my jsme nesli dary Jezulátku, oni tvrdí svým dětem, že Jezulátko nosí dary jim. Co jsme mu to tenkrát nesli, Kašpare?"

"Myrrhu, kadidlo a zlato."

"A co si dávají k Vánocům dnes?"

"Prý nejvíc mobilní telefony, něco, čemu říkají cédéčka a..."

"No. A co ještě?" povzbudil Melichar Kašpara.

"A zlato. Taky zlato. Jako my tenkrát!"

"Tak to vidíte, chlapci," řekl Melichar. Byl vždycky ze tříkrálů nejchytřejší. "Nic se za těch dva tisíce let nezměnilo. Zlato, zlato, zlato. Pořád jenom zlato. A spousta řečí o křesťanské chudobě. Stala se chyba, hoši. Šli jsme tehdy špatným příkladem a lidstvo se po nás začalo opičit. Čím dražší dar, tím prý více lásky."

"Ale my jsme tenkrát syna Božího přece upřímně milovali," zvolal rozhořčeně Baltazar. "Já už vím, jak to s těmi dary je, Melichare. Nezáleží na tom, jestli jsou dary ze zlata. Záleží na tom, jak jsou darovaný. Nám nezachránila život štamprdle pálenky, ale účast toho českýho šenkýře. Myslíte si, že to byl pohan, nebo věřící?"

"Jako by na tom záleželo," řekl Melichar.