Mám takový problém. A obracím se na své přátele - i na čtenáře, které samozřejmě považuji také za své přátele -, aby mi ho pomohli řešit. Jde o to, prosím vás, kdybych náhodou začal šišlat, abyste mě na to okamžitě upozornili. Řekněte mi to včas a já budu na oplátku zase varovat vás. Měli bychom si v tom pomáhat.

Nevím, jak se to stalo, ale svět, ve kterém žijeme, zdětinštěl. Pamatuji si, že bylo dost chytrých a odvážných lidí, kteří na to včas upozorňovali. Max Picard. Ladislav Klíma. Varovali před tím, že se to jednou stane. Že se jednou probudíme a kolem nás budou ONI. Že všude budou na zdech jejich symboly, na vratech domů, na stěnách škol, dokonce i katedrál, po ulicích budou projíždět pomalované tramvaje. To bude znamení, že svět zdětinštěl.

Dokud se to týkalo jen umění, považoval jsem dětinství za jednu z jeho odnoží. Performance, ta nejrozšířenější vizitka egoismu, co to je jiného než nezralá forma budoucího pokornějšího umělce? Ti bouřliváci s hovězím masem ve vitrínách, s mrtvými ptáky, z těch jistě jednou budou dobří sochaři! Dokonce jsem byl tak vstřícný, že jsem v tom spatřoval přednost, styl doby. Vždyť jak je to už dávno, co umění vytvořilo univerzální sloh! Co jsme se načekali! A zase je to tady: infantilismus!

Stejně jako kdysi baroku nebo jindy secesi podlehlo infantilismu všechno: film, divadlo, literatura. Není dne, abych si nepřečetl něco nového o Harrym Potterovi. Každé ráno o něm referují kulturní rubriky našich předních deníků. Dennodenně si mohu číst o čarodějových učních, o Pánovi prstenů, významná recenzentka mě uklidňuje, že se nemusím bát, až půjdu na trojdimenziálního Santa Clause bojujícího se zdivočelým sněhulákem. Uklidnilo mě to.

Všiml jsem si, že i český film se dívá na naši minulost a přítomnost infantilníma očima. Jsou to oči dítěte, které nechce ještě vážně přemýšlet, které si nechce dělat nepřátele a má svět za pohádkovou říši. Minulost je v tomto pohledu sledem anekdot, legračních historek, kde nikdo za nic nemůže a nikomu se nic moc nestane. Nejsem první, koho to zaujalo na všech těch Pelíšcích. Filmovým tématům tohoto druhu předcházela i literární produkce, která se stejným způsobem zabývá těmi nejdramatičtějšími okamžiky našich novodobých dějin. Nejdramatičtějšími proto, že jsou nedopovězené a pronásledují dál své oběti. Autoři takových knih jsou nejprodávanější a tím pádem asi národu nejmilejší. To nemluvím o obrovité produkci fantastické literatury, která vytlačuje z regálů knihkupectví všechno ostatní.

Ostatně celý svět zasáhla vlna infantility. Příklad za všechny - právě ve filmu se stalo světově uznaným dílo, ve kterém se s holocaustem lze vyrovnat dětskou hrou. A jiný příklad, z literatury - Martin Amis v Šípu času hraje hru na události jdoucí pozpátku, v níž nacisté vykopávají mrtvé z hrobů, vracejí jim šaty a kufříky, zlaté zuby a hodinky a nakonec je rozvážejí zpátky domů podle logiky dětské sci-fi. Tato hra je jistě krutá i pozpátku a sotva se tím na skutečnosti něco změní.

Skutečnost je naopak čím dál dětinštější. Kdo by si myslel, že infantilita je automatickým projevem mládí, které nás obklopuje víc a víc, byl by na omylu. Vždyť nikdy nebylo tolik starých rockerů jako dnes! Micku Jaggerovi se nechce z pódia a nepřestane skákat ani za nic. Vracející se Simon a Garfunkel, Olympici, Karel Gott - nejsou to znamení doby?

S uměním bychom se konec konců dokázali vypořádat. Bohužel, brzy se stalo, že infantilní projevy zachvátily všechno kolem nás, nezůstalo jediné místečko, které by dětinství nezasáhlo. Začnu tam, kde by to nikdo neočekával. Parlament. Z titulu své práce v televizi jsem občas nucen sledovat počínání lidí, kteří by měli dávat této zemi zákony, a to i zákony jednání a chování. Když řeknu, že se chovají dětinsky, je to eufemismus. Jejich hádky, vzájemné napadání by byly směšné, kdyby se odehrávaly v mateřské školce, na půdě parlamentu však svou rafinovaností, úskočností, jízlivostí, podpásovostí, zákeřností vypovídají o odvrácené tváři infantilismu. Není to už dětinství hravé, ale záludné.

Naši poslanci a představitelé vůbec mají svůj vzor ve světové politice. Dva muži, kteří rozhodují o osudu světa, Bush a Putin, se dostali k moci dětinským přetahováním o hlasy, které nemělo daleko k podvodu a vzteklému dupání rozzlobeného dítěte. A já, a já, a já! Rozhlédněme se ještě trošku po ostatních důstojných a pomazaných hlavách. Berlusconi - mazaný vtipálek ze 4.B, unikající o vlas policii i mafii, chlapec, který se díval příliš často na filmy s Donem Corleonem. Chirac - až ještě trochu vyroste, bude z něho konečně galantní Francouz, podobný de Gaullovi. A Schröder, s jeho soudními spory kvůli barvení vlasů? Prosím vás!

Po parlamentu a vládě, která mimochodem neustále překvapuje svými dětskými nápady, zhoršujícími situaci ve zdravotnictví, školství, sociální a pracovní politice a dalších oblastech, bych chtěl obrátit pozornost k obraně země. Může být něco dětinštějšího, než je představa, že nás ubrání dvacet pět tanků nebo několik letadel, které nám prý zbyly? Nebo k resortu vnitra a spravedlnosti. Policisté jsou jako děti, které si hrají na četníky a na zloděje, s tím, že často nevíme, kdo je kdo. Ledacos by ještě mohli zachránit soudci. Zamyslí se třeba nad tím, co udělat se zločincem z doby před sametovou revolucí. A výsledek? "Je to už dávno," řekne dětinsky soudce, mávne nad tím rukou a zbavuje nás tak posledních zbytků sebeúcty.

Nejmarkantnějším projevem zdětinštění je to, že každý máme svou hračku. Nosíme ji v kapse, na krku, v pouzdře na opasku, jak kdo. Ukazujeme si je navzájem. Jak jsou barevné, jaký mají tvar, nové knoflíky! Mazaní služebníci trhu tyto hračky vydávají za moderní technologii. Mobil mají miliony lidí. Poslední model, MMS, s možností dělat a posílat obrázky, už u nás zakoupilo čtvrt milionu zájemců. Odborník, který o tom mluvil v tisku, mě ubezpečil, že to není nic vážného. Snímky z tohoto naprosto nezbytného technologického vynálezu jsou nekvalitní. "Je to jenom pro zábavu," řekl doslova.

Stali jsme se dětmi. Jedině tak nám může projít všechno, o čem tu byla řeč. Procházíme se po ulicích se svými mobily, jezdíme ve svých autíčkách, čteme své Harry Pottery a chodíme na ně do kina. Na vážné věci máme ještě času dost! Teď na mě zrovna někdo cinká (a bliká a zvoní!), abych si šel hrát. Nechám psaní a jdu. A s vámi se loučím, vážení čtenáři. Pá, pá!