"Nádherný idol z hnědé oceli, ironie a zlata" - tak ji kdysi nazval okouzlený francouzský básník Jean Cocteau. Na jevišti tančila nahá, oděná pouze pštrosím pérem nebo sukýnkou z banánových slupek. Americký spisovatel Ernst Hemingway se kdesi zmiňuje, že při jejich setkání neměla na sobě pod norkovým kožichem již vůbec nic. Když přijela v roce 1932 do Prahy, kde měla se svým orchestrem vystupovat v Lucerně, nechal filmový podnikatel Miloš Havel v očekávání její návštěvy zřídit zvláštní vchod do své pracovny, kterým by mohla nepozorovaně vejít a odejít.

Josephine Bakerová se narodila 3. června 1906 v městě Saint Louis v americkém jižanském státě Missouri španělskému otci a senegalské matce. Od dětských let zbožňovala tanec a již v šestnácti letech vystupovala v malé divadelní skupině. V roce 1923 se dostala do New Yorku a jako sboristka si tam také poprvé zatančila na jevišti hudebního divadla. Díky svému přirozenému talentu se brzy vypracovala na sólovou tanečnici a zaznamenávala u obecenstva velké úspěchy. Po úspěšné sezóně na Broadwayi odjela s černošskou revuí Black Birds na hostování do Paříže. Zde se vypracovala ke světové slávě a zároveň se na více než jedno desetiletí stala hlavní atrakcí pařížských podniků Folies-Bergere, Casino de Paris a vlastního nočního klubu Chez Josephine. Četná turné ji zavedla snad do všech významnějších středisek zábavy po celém světě.

Josephine Bakerová se stala pro Evropu ztělesněním "hot jazzu" - tehdy módní tanec charleston předváděla groteskním způsobem ve své pověstné sukýnce z přírodního materiálu, později sklízela velké úspěchy i přednesem písní šansonového charakteru. Ze svých turné po celém světě se vždy vracela do Paříže a v roce 1937 přijala francouzské občanství. Za své zásluhy během druhé světové války jí byla francouzskou vládou udělena Stužka čestné legie.

Svoji první sérii gramofonových snímků natočila Josephine Bakerová v prosinci roku 1926 v Paříži pro etiketu Odeon. Mezi asi deseti skladbami většinou v rytmu charlestonu ale byla také její vynikající verze známého waltze Irvinga Berlina Always. Na těchto prvních snímcích ji doprovázel francouzský jazzový orchestr neznámého složení. Další písně pak nazpívala Bakerová v lednu a únoru roku 1927 - na etiketě gramodesek byla uvedena jako "Melle Joséphine Baker, L'Etoile noire des Folies-Bergere, Accompagne par le Jacob's Jazz". Na četných gramodeskách značky Columbia Bakerovou provázel též francouzský jazzový orchestr Edmonda Mahiera a známý soubor kubánského dirigenta a skladatele Lecuona Cuban Boys. Natočila též několik snímků s duem Pills et Tabet či s německým pěveckým kvartetem Comedian Harmonists. Do roku 1939 Bakerová nazpívala na gramodesky více než stovku písniček.

S uměním Josephine Bakerové se mohlo obecenstvo, které nemělo možnost navštívit vyhlášené pařížské noční podniky, seznamovat též prostřednictvím stříbrného plátna. Již v roce 1927 se i v Praze promítal film Svůdná Paříž, který přinesl průřez revuí La Folie du jour, v níž Bakerová tančila.

Koncem února roku 1928 zavřela Josephine svůj noční klub na pařížské ulici Fontaine a odjela na delší turné po Evropě. Od 1. března téhož roku vystupovala ve výpravné revui na scéně vídeňského divadla Johann-Strauss-Theater a dva rakouští textilní magnáti, kteří její účinkování sponzorovali, stačili za hlavní hvězdu revue během šesti týdnů utratit více než dvě miliardy šilinků. Obecenstvo ale bylo nadšené a doprovodný orchestr Bakerové vystupoval po představeních s velkým úspěchem v kavárně Wollf, i když církevní kruhy organizovaly proti účinkování čokoládové hvězdy i jejího orchestru agresivní protestní akce.

Z Vídně se Bakerová vydala před Budapešť, Bukurešť a Gdaňsk do Kodaně a na zpáteční cestě do Německa se zastavila i v Praze. Podruhé v Praze vystupovala v roce 1932, kde ji doprovázel - stejně jako při její první návštěvě - orchestr složený z hudebníků asi deseti různých národností (včetně jednoho Kubánce), který si říkal Fred Fredoly Boys Band. Jeho členem byl i Alfred Seiboth (v některých diskografiích je jeho jméno uváděné též jako Seyboldt) - tento trombonista hrál v roce 1929 s R. A. Dvorským a dalšími českými muzikanty ve studiovém orchestru Sama Baskiniho. Sestava orchestru Fred Fredoly Boys Band se během jeho putování Evropou dost měnila, každopádně z druhého turné Evropou se jeho členové s Josephine Bakerovou do Paříže již nevrátili, většina jich zůstala v Německu.

Zde bychom se také měli zmínit, že v listopadu roku 1931 natočila česká gramofonová firma Ultraphon v Praze několik písniček, na nichž například Františka Smolíka (Píseň vyhynulého drožkáře), Ferryho Löringa (Pontenero) či Hugo Haase (Píseň o krisi) doprovodil právě Fred Fredoly Band řízený kapelníkem Emilem Končkem.

Od roku 1950 sídlila Bakerová ve Francii na svém zámečku Les Milandes. Aktivně se angažovala v hnutí proti rasové diskriminaci a svůj postoj podpořila i tím, že se ujala výchovy dvanácti adoptovaných dětí různých ras a různého náboženství.

V roce 1968 se Bakerová dostala do finančních potíží, které ji donutily vzdát se svého francouzského sídla. S pomocí monackého knížete Rainera přesídlila o rok později do vlastní vily u Monaka.

Josephine Bakerová se sporadicky objevovala na jevištích hudebních síní až do poloviny sedmdesátých let - vystoupila například i v berlínském Friedrichstadt-Palastu či newyorské Carnegie Hall. Ve věku 68 let ji během vystoupení v Paříži postihla srdeční mrtvice. Zemřela 12. dubna 1975 a je pochována v Monaku.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Příště: Cigán když písně hrá...