Český rozhlas 3 - Vltava, 17. 1. 2004 22.45 hodin

Na severním okraji Moskvy na Savelovské železniční trati stojí stanice Lianozovo. Zapomenutý kout šedivé periferie se v 50. letech proměnil v místo, kde se setkávali lidé, kteří měli zájem o živou, nezávislou kulturu. Postupně se tak rodilo moskevské neoficiální umění poválečného Sovětského svazu. Návštěvníci Lianozova, kteří se bez vlastního přičinění stali členy lianozovské skupiny, nesepsali nikdy žádný manifest ani nevydali žádné společné prohlášení uměleckého či politického rázu. Jevgenij Kropivnickij, který byl v roce 1963 obviněn z formalismu a z organizování lianozovské skupiny a výstav neoficiálního umění, na svou obhajobu velmi trefně podotkl: "Lianozovská skupina? To je přece moje žena Olja, moje dcera Valja, můj syn Lev, vnučka Káťa, vnuk Saša a můj zeť Oskar Rabin." Ale rodinný podnik přerostl Kropivnickému přes hlavu. Ve své obhajobě neuvedl jména těch, bez nichž by Lianozovo nebylo Lianozovem. K vyjmenovaným osobám je nutné připojit i básníky Genricha Sapgira, Igora Cholina, Jana Satunovského a Vsevoloda Někrasova Rozhlasový Svět poezie bude tentokrát věnován jednomu z nich, Janu Satunovskému. Narodil v roce 1913 v Jekatěrinoslavi (pozdějším Dněpropetrovsku), kde prožil mládí a odkud za druhé světové války, podle vlastních slov, "táhl na Němce". Těsně po návratu z války se přestěhoval za Moskvu do vesnice Elektrosta, která je významná snad jenom tím, že je u ní jedna z tisíců zastávek příměstského pantografu a že v ní žil básník Jan Satunovskij. "Tam jsem pracoval, tam jsem pochoval své rodiče, tam dožívám svůj život. Toť vše!" Takto lakonicky uzavírá Satunovskij svůj vlastní krátký životopis. Více o sobě psát nemusel, neboť podrobný autoportrét i obraz své duše zaznamenal v tisíci krátkých básní. První "zralou" složil, podle vlastních slov, v pětadvaceti letech. "Skoro tisíckrát za život jsem byl šťastný - to když se mi podařilo napsat báseň. Básně jsou můj život. Proto je přepisuji v pořadí, tak, jak jdou po sobě." Satunovského básně jsou krátká vnuknutí napsaná neopakovatelným (a těžko přeložitelným) blankversem, který vzniká jaksi samovolně a je pro básníka něčím tak přirozeným jako vzduch. Když nahlédneme do rukopisů, nalezneme verše řazené úsporně vedle sebe a oddělené lomítky tak, že připomínají spíše zápisy do účetní knihy nebo železničářské svodky. Jan Satunovskij zemřel v roce 1982. Dokud byl živ, sláva se mu vyhýbala. A není divu: jediné samizdatové vydání jeho veršů vyšlo v nákladu osmi exemplářů. I dnes zná jeho dílo v Rusku jen úzký okruh čtenářů. Ale to by dobrým veršům nemělo uškodit.