Rozmarné příběhy často rozviřují zmatky kolem losu, který by mohl vyhrát (už počínaje třeba Clairovým Milionem nebo českými snímky Valentin Dobrotivý a Přijdu hned), méně časté jsou průhledy na situaci člověka, který skutečně získal mimořádné jmění, ať již vyhrál v loterii nebo třeba získal dědictví. Náhlé bohatství totiž většinou přináší více problémů než uspokojení.

Posmutnělým hrdinou francouzské komedie Kdybych byl bohatý je Aldo, nepříliš úspěšný obchodníček s vlasovou kosmetikou, který sice vyhraje 10 milionů euro, ale ocitá se v obtížně řešitelné situaci, kdy na jedné straně chce utajit náhlé bohatství (hlavně před manželkou, s níž se rozvádí), ale současně jej neodolatelně přitahuje život na vysoké noze. Aldo (Jean-Pierre Darroussin) se jako rychlokvašný zbohatlík začne stravovat ve vybraném podniku, pořizuje si luxusní hodinky, kupuje si značkové oblečení, ve velkém si obstarává drahá vína, ale před svým okolím se to snaží zatajit.

Aldo je v lecčems dojemná, ba trapná figurka. Neobratně vemlouvavý smolař. Vyznačuje se maloměstskými manýrami, potrpí si na drobné podvůdky, nejvíce ze všeho jej děsí náhlé změny, které by jej nutily přehodnotit dosavadní návyky i jistoty. Na zmrtvující ustálenost doplatilo i jeho manželství. Režiséři Michel Munz a Gérard Bitton se mu však nijak neposmívají: přibližují jej s decentním porozuměním. Jean-Pierre Daroussin jej obdařil jistou zbrklostí i váhavostí současně, snadným vykypěním i předsevzetími, která jen obtížně naplňuje. Bez zveličování postihuje omezený duchovní obzor, který protagonistu dosud uzavírá, neomalenost, s jakou se chová v restauraci, kde chlemtavě vypije číšku vína, buransky se pyšní zlatými hodinkami a zkouší flirtovat, aniž rozpozná, že pomrkává na luxusní prostitutku.

Aldo je typem na první pohled ušlápnutého človíčka, kterému se smůla často lepí na paty. Přesto se rád opájí představou, že vyniká zcela odlišnými vlastnostmi a že je rozhodný a úspěšný. Přitom se mu nedaří ani v rozmluvách s bývalým parťákem (Richard Berry), který mu nyní šéfuje, ani ve stereotypním vztahu s unavenou a zdeptanou ženou (Valeria Bruni-Tedeschiová). Tu naopak okouzlí mužný a podnikavý Aldův nadřízený. I když je značná pozornost věnována Aldovým žárliveckým pocitům, svou ženu dokonce potají sleduje, rozhodně na příběh nenahlížíme jeho očima.

Oceníme množství pohotových postřehů, které nejen dokládají, jak okolí vnímá Aldovo postavení (viz třeba úslužného číšníka, jenž Aldovi lakonicky osvětluje pravý stav věcí), ale občas vynášejí i obecnější soudy. Když se třeba v bance Aldo diví, že navzdory utrácení se uložená suma ještě rozrostla, bankovní úředník suše odvětí, že přes snahy o změnu se zvětšuje všechno - bohatství i chudoba.

A nelze pominout závěrečnou píseň (If I Were a Rich Man), která dala filmu název - je to jedna z nosných melodií z muzikálu Šumař na střeše. Zatímco tam zněla jako odezva nesplnitelných přání chudého židovského mlékaře, zde získává ironickou příchuť, neboť navzdory dosažení vysněných požitků se očekávaný pocit štěstí jaksi nedostavil. Závěrečné happy-endové rozuzlení je ale až příliš báchorečné. Autorům se nepodařilo udržet slibně nastoupený rozjezd: postupně propadají zajetí klišovitých melodramatických konvencí o odměněné ušlechtilosti.