Neděle 18. 1. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Rrepríza 15. ledna v 14.32

Vzdělancům mého národa. Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa?...

Jan Amos se dokázal upřímně rozčilit. Bylo mu jedno, jestli oslovuje "vzdělance svého národa", nebo jestli mluví ke svým žáčkům ve fulnecké škole. I když však říkal pravdu do očí, byl všeobecně oblíben. Respektovali ho i katoličtí sousedé. Ve volných chvílích se zabýval sadařstvím a zavedl na Fulnecku chov včel. Řízení školy se věnoval odpovědně, i když tak činil způsobem do té doby nevídaným: jeho vyučování často probíhalo pod širým nebem, v hájku nad školou, kde žáky zasvěcoval do tajů stvořeného světa a učil je číst v knize přírody.

Všem zbožným, sem a tam rozptýleným Kristovým ovečkám, zvláště těm z Fulneku, z Jerlochovic, z Kujav, ze Stachovic, ze Suchdolu a ze Životic přeji milost a boží pokoj. Mnozí v Bohu milovaní bratří a sestry, mnozí z vás si ještě vzpomenou, komu jsem vás při svém loučení poručil a odevzdal, totiž arcipastýři Kristu, jenž berlou svých úst a svého ducha pase svůj lid na zemi. Tato slova napsal svým věrným poté, co opustil Fulnek. Musel ho opustit, protože pro něj v něm po Bílé hoře nebylo místa. Vydržel tam až do konce roku 1621, protože na Moravu vpadlo vojsko stavovského povstalce knížete Krnovského. Jenže to bylo vzápětí vyhnáno habsburskými vojáky. Proti císařským sice povstali Valaši, jenže i ti nakonec kapitulovali. Už na konci roku 1621 vydal kardinál Ditrichštejn dekret, kterým vypovídal nekatolické duchovní ze země. Což platilo i pro Komenského a on si to dobře uvědomoval. Rodinu poslal do Přerova, který byl dosud chráněný Žerotínovou neutralitou. A on sám? Na severní Moravě zůstal. Skrýval se někde poblíž hradu Vikštejna a na žerotínských panství kolem Velkých Losin, také v Moravské Třebové, Zábřehu a Rudě nad Moravou, možná, že se dostal i k manželčiným příbuzným v Třebíči.