Titulní rozhovor

číslo 3 vychází 5. 1. 2004
	Titulní rozhovor

Božidara Turzonovová: V rádiu se nedá lhát ... V povědomí českých diváků stále jste paní Emou Destinnovou. Ale hrála jste i další významnou českou umělkyni, spisovatelku Karolínu Světlou. Jaký je váš vztah k české kultuře? V době, kdy oba filmy vznikaly, to byla přece naše kultura, byť vznikla v české části republiky. Alespoň já jsem to tak tehdy vnímala. Ani dnes se nepozastavuji nad tím, zda kniha, kterou právě čtu, je v češtině nebo ve slovenštině. Samozřejmě, možnost zahrát si zmíněné osobnosti mě nesmírně obohatila. Studiem jejich života a lidských postojů jsem se mnohé naučila. A to, že sopranistka Gabriela Beňačková, která zpívala Eminy party, i já pocházíme z Bratislavy, bylo pro ten film zcela nepodstatné. Režisér Krejčík si nás vybral a stál za námi. Přiznávám, že větší strach jsem měla z natáčení filmu o Karolíně Světlé, s panem režisérem Vávrou. Předpokládala jsem, že budu nadabovaná nějakou českou kolegyní. Říkala jsem mu: "Pane profesore, vy jste si zvykl na můj hlas, na můj projev, vy už nemáte kritické ucho. Já bych chtěla, kdyby nějaká komise vyslechla moji češtinu!" Zasmál se a dál se snímalo na kontaktní kameru. A můj projev, s tou ne zcela ideální češtinou, tam zůstal. Čeština a slovenština jsou mimořádně příbuzné jazyky, ale až když se jimi člověk systematicky zabývá, zjistí výrazné rozdíly. Proto bylo nutné pracovat s magnetofonem a naposlouchat si hodiny a hodiny textů. V předchozích dobách se Krejčíkův film hrál jen v zapadlejších pražských kinech. Už tenkrát se nad vaším herectvím a nad hereckou prací vašeho filmového partnera Juraje Kukury vznášely otázky po jinakosti slovenského herectví. Ano, ale já sama ten rozdíl asi nedokážu definovat. Myslím si, že každý národ má svou mentalitu, své ctnosti i nectnosti, něco specifického, co pak herci koncentrovaně vyzařují. Já to registruji na našich studentech herectví. Vedle Slováků tam studují i Maďaři. Jsou vnitřně jakoby nasycenější, mají jasnější vnitřní oheň. Jsou odlišní svojí mentalitou a to dává jejich jevištnímu projevu specifický charakter. Ten ale má i americké filmové herectví nebo projev některých ruských filmových představitelů. K tomu, co mají herci společné, se přidá ještě osobnost a povaha a vznikne něco jiného, nového, neopakovatelného a tedy krásného. Co na tom, že je to nedefinovatelné... V osmdesátých letech byl film Božská Ema kvůli tématům, o kterých pojednával i kvůli osobnostem tvůrců, kteří se podíleli na jeho vzniku (Zdeněk Mahler, Miroslav Ondříček a Juraj Kukura), vnímám jako nepřijatelný. Setkala jste se s projevem nevole v souvislosti s účinkováním v něm? Na Slovensku, kde nebyla činnost disidentů a odpůrců režimu tak zjevná, se tento film nevnímal s takovými konotacemi jako v Čechách. V Bratislavě nebylo nutné konspirativně poslouchat Svobodnou Evropu, bez problémů bylo možné naladit rakouské rozhlasové stanice, dívat se na rakouskou televizi - a tak i postihy a tlak na lidi nebyl tak cílený. Nepamatuji se na nic výjimečného ani represivního v souvislosti s "Emou". V jednom rozhovoru jste se vyznala z nesmírného obdivu k Destinové jako ženě. Myslíte, že i dnes jsou takové osobnosti, nebo to byl zjev zcela ojedinělý? Pocházela z výjimečného prostředí, žila v neopakovatelné době, plné velkých historických změn, pohybovala se v nejvyšší společnosti a pracovala v neustálém nervovém a citovém vypětí - to vše se na ní muselo podepsat. Dle mého to byla zvláštní a neopakovatelná bytost, silná a vášnivá. Bohužel ji zabila malost národa, který tak nesmírně milovala. Četla jsem její korespondenci a mnoho věcí, které ona tenkrát těžko nesla, se objevuje i dnes. Nicméně s dobou vzniku tohoto snímku mám spojeny úžasné zážitky a i když jsem jej dlouho neviděla, myslím, že je dobře udělaný. Hlavně kamera Miroslava Ondříčka je vedena přímo kongeniálně. České publikum se bohužel se slovenskými herci může setkat jen sporadicky. Proslýchá se, že slovenské hrané filmy se natáčejí minimálně a televizní dramatická tvorba taky stagnuje. Je to velmi tíživá a pro mne zcela nepochopitelná situace. Cítím tento patový stav jako obrovské riziko a plýtvání talenty, časem a kontinuitou. Když si někdo neuvědomuje, že kultura, kulturnost, z ní plynoucí vztah k práci a následně prosperita i ekonomická jsou jeden vzájemně související řetězec, tak si zadělává na problém. Právě kultura je tím, co je zcela specifické na tom flíčku země uprostřed Evropy, kultura integrovaná a nepřehlédnutelná. Jste uznávaná činoherní herečka. Nebojíte se, že by vaše účinkování v muzikálu mohlo někoho nemile překvapit? Pokud vím, nikde na světě se to takhle nevnímá. Proč by měl herec tím, že hraje v muzikálu, ustupovat z dosud vydobytých pozic? Já jsem o tom takto nikdy nepřemýšlela. Když je projekt zajímavý a dobře udělaný, na žánru nesejde: všechno je to herecká práce. Mám jeden silný zážitek z doby, kdy jsme začali Zorbu zkoušet. Bylo to jen několik týdnů po tom, co v USA padly budovy dvojčat na Manhattanu. Módní designéři, kteří dokážou globální životní pocit přenést do barev, začali po 11. září preferovat hnědou a černou. Měli jsme první technickou zkoušku a já zůstala s údivem stát: ze stropu se spouštějí velké hnědé a černé pláště. Téma smrti a její přirozené přítomnosti v lidském životě je v tomto muzikálu prezentováno nekomplikovaně, ale úderně. Několikrát jsem si říkala, zda té vstřícnosti není moc, ale po mnoha reprízách vím, že taková představení jsou pro lidi potřebná. A jak mě přesvědčovali někteří intelektuálové, jsou i zdravá. Představení Řeka Zorby mělo doma i při hostování v Praze velký ohlas. V Nitře jste však nastudovala i další muzikálovou roli. Přijetí pražského publika bylo opravdu vřelé a moc nás všechny teší. Doufám, že zde budeme moct uvést i Adama Šangalu. Je to původní slovenský muzikál s hudbou Vaša Patejdla a texty Kamila Peteraje. Kdysi jsem podle tohoto historického románu, který patří na Slovensku k neblaze známé povinné školní četbě, natáčela televizní film, a tak jsem zvědavá, jak tato látka zapůsobí coby muzikál. Světová premiéra je se uskutečnila koncem minulého roku. Váš hlas je možné slyšet ve vysílání Slovenského rozhlasu. Jakou roli ve vašem životě hraje rádio? Obrovskou a nezastupitelnou. Od dětství jsem milovala poslouchání rádia. To, že zněla hudba, vysílalo se čtení pohádek a rozhlasových inscenací bylo pro mne největším zdrojem fantazie. Ta fascinace rozhlasovým vysíláním mě v devíti letech přivedla do dětské rozhlasové skupiny vedené legendární "tetou" Vierou Bálintovou, vynikající vypravěčkou s fantastickou kulturou řeči. Můžu říct, že právě tady jsem dostala základy dobré jevištní mluvy, které jsou mi dodnes k užitku. Vždy jsem si říkala, že pokud bych musela z nějakého důvodu odejít z divadla, ráda bych dělala pro rozhlas. Rozhlasové práce si moc vážím, protože ve studiu má herec k dispozici pouze hlas a jenom jeho prostřednictvím může docílit toho, že posluchač dění a situaci vidí. Je to o nesmírné hloubce, koncentraci a ponoru interpreta. V rádiu se nedá lhát. V umění by se ale nemělo lhát vůbec, ne? Určitě. Jenomže, jak říká jedno indické přísloví: Ucho je cesta do člověka. Slyšené jde po vertikále, viděné po horizontále. Rádio koncentruje, televize rozptyluje, tak trochu zavádí, klame. Proto miluji rozhlas jako interpret, ale i jako posluchač. A zřejmě nejsem sama. Setkávám se často s tím, že dospělí lidé mezi sebou mluví o nedělních ranních pohádkách a sobotních rozhlasových inscenacích. Současná dramaturgie Slovenského rozhlasu staví na mnohých titulech z takzvaného zlatého rozhlasového fondu - v mnoha z nich účinkuji a jsem na to pyšná. Vzpomenete si na některé z nich? Mezi má rozhlasová "nej" patří Dostojevského Bílé noci s Karolem Machatou, čtení z díla Virginie Woolfové a taky účinkování ve hře Bibi Valnerové Horké linky, kde jsem hrála matku, kterou si splete mládenec s její dcerou. Byla to velice zajímavá práce a provokativní úkol, protože se prolnul s mým soukromým životem: moje dcera a já máme takřka identické hlasy a často si nás pletou. Je to kvalitní inscenace a získala jsem za ni i ocenění z prestižní rozhlasové přehlídky v Piešťanech. Mám taky ráda verše. Myslím, že četba básní v rozhlase je nejadekvátnějším přednesem poezie. O mnoho intenzivnějším než z jeviště, o mnoho intimnějším než z televize. Které stanice posloucháte nejraději? Na Slovensku Rádio Devín, to je kulturní kanál, jakási obdoba stanice Český rozhlas 3 - Vltava. Ale naladím si i Slovensko 1. Další hereckou disciplínou, díky které váš hlas dobře zná hlavně pospolitost televizních diváků, je dabing. Jste dokonce držitelkou slovenské obdoby Ceny Františka Filipovského Zlatá slučka. Jak náročný je dabing? Je to těžká práce, ale zdaleka ne tak těžká jako před lety, kdy se dabing dělal naživo. Mnozí si říkají, že to nic není, ale opak je pravdou, když k dabingu přistupujete poctivě: kromě synchronu zvukového je nutné navodit i synchron emoční. Přece mizerným hlasovým projevem nezničím skvělý výkon herečce, kterou obdivuji! MÁRIA UHRINOVÁ Foto ZUZANA MINÁČOVÁ