Přivedla mne na tuto myšlenku novoroční přání. Že prý šťastný nový rok. Rok jistěže není šťastný tím, že je nový, ani navzdory tomu, že je nový. Autoři přání jimi prostě míní šťastnou budoucnost, která však, jak se dnes v myslitelských kruzích říká, žádná nebude, protože sama přítomnost se prý zastavila. Či spíše rozlila se v jednu velkou louži, do níž vtékají jednotlivé názory, víry, umělecká vyjádření, "vyšší principy mravní" a všechno se to prý slévá. V co vlastně? Neví se, má-li tato louže břeh a kde ho má. Jisté je, že se stálým vtokem informací pomocí všechněch informačních technologií zvětšuje a prohlubuje, až se v ní nikdo nevyzná a neví, co vlastně obsahuje.

Leč dosti příměrů. Všimli jste si, že na jednu stranu se říká, že dějiny jsou u svého konce, že nic zbrusu nového v uspořádání věcí lidských už nemůže přijít, a na druhou stranu že se zase vzdalujeme od svých předků nebývalou rychlostí? Přicházím na to ve svém středním věku neustále. Příkladem budiž proměny natolik obecné zkušenosti, jakou je pití vody. Kdo putoval a na cestě mu vyprahlo, napil se prostě z potoka a ještě nedávněji z pumpy na kterékoli venkovské návsi. Samozřejmě, že zadarmo. Umělohmotné láhve nám činí z vody zboží po čas zlomku života jediné generace, vodu z vodovodních kohoutků bez problémů pily generace řekněme tři, vodu z pumpy, cojávím, deset, vodu z potoka nepočítaně. Nejenom věci, i jevy se už neproměňují od generace ke generaci, ale několikrát během té jediné ještě živé. Akcelerujeme svůj život, či jsme jím akcelerováni tak, že na trase od mládí do stáří dokážeme utéci od sebe samých. Což, je to náš problém, horší je, že naše děti se takto ještě větší rychlostí vzdalují od nás samotných; svět prarodičů už pak mizí kdesi v mlze vzájemně shovívavé nesrozumitelnosti. Babičky a dědečkové dnes nemohou být zárukou moudrosti stáří, neboť neovládají počítač, nemluvívají anglicky, a navíc zhusta nebývají profesionálními psychology, aby nárazy okolního chaosu v duších vnoučat mohli ztlumit a uspořádat. Ve hravé relativizaci všeho podstatného a tím i v přiznané společenské bezmoci těžko předávat alespoň těch pár hodnot, které zbyly a vydržely až na samý práh budoucnosti. Čím rychleji se proměňuje svět, tím častěji se vrací omyly mládí, jejichž vyvrácení se tak stává prací sysifovskou.

Vzpomněl jsem si na výjev hodný zapomenutí, na jednu sekvenci zhruba deset let staré filmové reklamy, v níž parta mladých skejťáků vjede na pódium koncertního sálu, aby hudbu komorního kvarteta agresívně přerušila vpádem zprostředkované hudby své a aby tak spolu s dravostí mládí oslavila jeho žízeň. Po čem asi? Mám pocit, že tato reklama byla symptomem skutečnosti, že právě tehdy došlo k vítěznému vpádu nijak nezpochybněného barbarství. Z již zmíněných myslitelských kruhů se ozývají myšlenky, že situace postmoderní Evropy má mnoho společného s rozkladem Římské říše. O Vánocích jsme ctili tradice, o Novém roce si naopak přáli šťastnou budoucnost. Vracím se tak k myšlence, že co je nové, není zárukou štěstí. Štěstí je nejlepší staré.