Začíná rok, v němž vstoupíme do Evropské unie. Kolem loňského referenda uznávala v této souvislosti česká média, veřejnost i politici v zásadě jen jednu otázku, jedno kritérium: Co nám to dá, respektive, o co nás to připraví. Je čas ptát se opačně: Co sjednocené Evropě dáme?

Musíme se už konečně jednou takhle zeptat, protože obecná morálka nás učí, že nelze jenom brát, je také třeba dávat. A že dávat přináší právě tolik radosti jako dostávat.

Radost při vstupu do Evropské unie by nám mohl působit například fakt, že zvýšíme průměr hospodářské dynamiky Unie. Růst HDP v Unii jakožto celku je v současné době 0,4 procenta! Evropská unie téměř stagnuje.

Růst HDP v České republice má být v roce 2003 - zatím odhadem - mezi 2,4 až 3 procenty; možná to vyjde ještě líp. Jsme malá země a tohle číslo samo o sobě příliš neovlivní chabý výkon evropské ekonomiky, ale v součtu se stejně dobrými ukazateli hospodářského růstu v Maďarsku, v Polsku a v dalších přistupujících zemích už se to do celkového průměru Unie promítne. A to pozitivně. Nové země budou přínosem aspoň statisticky. V tomto ohledu projdeme branou Evropské unie se vztyčenou hlavou. Tím spíš, že na ten velmi slušný růstový ukazatel jsme se vyšplhali z povážlivě minusového výkonu ke konci let devadesátých (-1,2 procenta HDP v roce 1998) a navzdory obecnému zpomalování evropských ekonomik.

Projdeme tou pomyslnou branou Evropské unie také jako země s úctyhodným přílivem zahraničních investic. Nemluvil bych o nich, kdyby nebyly samy o sobě ukazatelem důvěry, kterou má okolní Evropa ve stabilitu a perspektivnost naší země. A když říkám "okolní Evropa" a ne hned celý svět, je to proto, že drtivá většina těch investic je ze zemí Evropské Unie. Pro Unii tedy budeme představovat ekonomicky spolehlivého, solidního a perspektivního člena rodiny.

V jiném ohledu bude ještě záležet přece jen tak trochu na nás, zda Evropská unie bude náš příchod do svých řad považovat za vklad. Co se životního prostředí týká, má Evropská unie dodnes zafixovánu představu, že Česko je ta země, která si dokázala zpustošit lesy kyselými dešti a krajinu povrchovými doly a toxickými odpady. Dnes je ale Česká republika zemí, která dokázala omezit exhalace škodlivin pod vyžadované limity. Krajina se vzpamatovává. A navíc, česká krajina je sama o sobě velkým vkladem do té už zmíněné pokladnice hodnot Evropské unie. Je to také díky jejímu poměrně malému zpustošení bezohlednou lidskou civilizací. U nás toho ještě tolik nepohltil beton! My Češi jsme přírodě sice ubližovali, ale ještě jsme ji úplně nezadusili. V některých regionech Evropy se už o přírodě nedá ani mluvit. My ji máme. Měli bychom ji Evropě nabídnout. Nikoli k devastaci (třeba intenzivní tranzitní dopravou), ale jako kulturní hodnotu. A hlavně bychom ji měli pro sebe i pro Evropu uchovat a zvelebovat.

A když už jsem u kulturních hodnot: Evropská unie od roku 1989 ubližovala sama sobě, když české kulturní hodnoty nechávala za zdmi toho, čemu (neprávem) říkala "Evropa". V roce 1998 jsem navrhl komisaři EK Michelu Barnierovi, aby se mnou natočil televizní rozhovor nikoli uvnitř jednoho z malostranských paláců, ale před chrámem sv. Mikuláše, kde by jeho odpovědi rámovala majestátní silueta Hradčan a nádhera Malé Strany. V tom rozhovoru mě ujišťoval, že Unie opravdu nemůže Českou republiku přijmout dřív než v roce 2000 (to byl tehdy další z té řady neustále se posunujících termínů rozšíření Unie, které jsme měli brát za bernou minci). Komisař ale vzápětí uznal, že hovořit "o nějakém termínu vstupu naší země do Evropy" uprostřed českého baroka a gotiky zní dost absurdně. Co se kulturních hodnot týká, může být opravdu Evropa ráda, že konečně "vstoupí k nám". Že se může rozpomenout na evropský zvuk jmen jako Komenský, Trnka, Mysliveček, Rejcha nebo Mucha. A že si může ta jména a celé české kulturní dědictví legitimně přisvojit díky vstupu České republiky do Evropské unie.

Asi už jste odhalili, že se dnes snažím (možná trochu primitivně) posílit sebevědomí i národní uvědomění nás všech ve chvíli, kdy se připojíme k množině evropských národů, které v druhé půlce minulého století nepoznaly handicap totality.

Snad nebudu falešným prorokem, když se zmíním ještě o jednom - současnějším - přínosu České republiky. O jejím přínosu ke snahám o politickou integritu Evropské unie a o růst její politické váhy v globalizovaném světě. Vláda České republiky nepatřila v jednáních o přijetí Evropské ústavy k těm, které vědomě nerespektovaly rovnováhu mezi obhajováním vlastních "národních" zájmů a potřebou dát evropské struktuře - které přece svěřily osud svých zemí - sílu a schopnost bránit nejen zájmy Unie jako celku, ale nakonec i ty jejich partikulární národní zájmy. Postoje české reprezentace naznačily, že Česká republika, země poznamenaná krutými kapitolami evropské historie, bude chtít a snad i umět přispívat ke stabilitě, síle a váze Evropské unie. Neboť je v jejím zájmu, aby Unie byla garantem klidného soužití národů na evropském kontinentu a silným hráčem v globální politice.

(28. 12. 2003)