Francouzsko-kanadský animovaný snímek Trio z Belleville se programově liší od americké konkurence jak ve výtvarném pojetí, tak ve vyprávěném příběhu. Oprošťuje se od líbivé dojemnosti i technické brilance. Zdůrazňuje komíhavou ruční kresbu. Kochá se surreálnou bizarností, prosazuje nevzhlednost ve výtvarném pojetí figur i událostí. Mám na mysli karikující nadsázku, patrnou nejen na vychrtlé sportovcově postavičce, ale v pojetí některých, hlavně gastronomických epizod (viz třeba chytání a předkládání žab coby vybraných pochoutek). Barevné spektrum je omezené, soustředěné kolem potemnělých odstínů špinavě žluté, hnědé, zelené a červené.

Scenárista a režisér Sylvain Chomet - ve spolupráci s výtvarníkem Evgeni Domovem - si zvolil v zásadě gangsterský příběh, ovšem posunutý do parodického nadhledu a výrazové stylizace výsledných skutků. Vypráví o unesených cyklistech, které zlotřilí mafiáni chtějí využít pro svou zvrhlou sázkovou zálibu. Babička za pomoci tří starých dam, někdejších pěveckých hvězd, které spatříme v úvodních poškrábaných záběrech, překazí jejich plány. V úporné honičce jim hrdinové uniknou, byť s vytřeštěnými zraky šlapající cyklista s sebou odváží i rozměrné pódium, na němž stále trůní velká projekční plocha.

Příběh se odehrává na několika místech, vesměs však evokujících opuštěnost a vylidněnost, nevlídné podmínky pro pobyt. Nejprve sledujeme, jak babička svého vnuka tvrdě trénuje, chtějíc, aby vyhrál národní závod, jak se chlapec mátožně dopotácí do svého pokoje ve vysokém, osamoceném, zpustlém domě, který ční v blízkosti železniční trati, jak po ní co chvíli přejíždějí vlaky, na které bez ustání štěká žravý pes Bruno... Když je cyklista unesen do Ameriky, babička se i s Brunem vypraví za ním, aby ho osvobodila. Opět naleznou útočiště (zásluhou výše zmíněné trojice důstojných dam) ve zpustlém domku poblíž metra - a pes opět co chvíli vybíhá k oknu, aby zaštěkal na projíždějící soupravy.

Nechybějí ani svérázné Brunovy snové vize, jak jede na podivném vozítku po kolejích, jednou poháněném parním strojem, jindy vyčerpaným člověkem. Některé nápady ovšem zůstávají nerozvinuty, třeba přeplutí oceánu na obyčejném rekreačním šlapadle. Vlastně jen závěrečná sekvence zběsilého pronásledování se vyznačuje podrobnějším rozčleněním náhlých zvratů i nečekaných skutků.

Chomet rád splétá "reálný" příběh s jeho "mediálním" odrazem, pokaždé pochopitelně v animované podobě (někdy dokonce rozložené do televizního řádkování), takže nakonec ani nepřekvapí, když se mihne i kraťoučký segment ze skutečného hraného filmu, který se též týkal cyklistického závodu a pádů během něho (jedná o komedii Jacquese Tatiho Jede, jede poštovský panáček). Trio z Belleville jistě není filmem k popukání, nehraje si však ani na závažné podobenství. Zřetelné jsou v něm rysy parodie, jakkoli uplatňované nedůsledně či dokonce náhodně. Vykazuje řadu slibných náběhů, které nakonec nejsou naplněny; režisér spíše upřednostňuje okamžitý nápad, nevadí mu rozkolísaná mozaikovitá struktura vyprávění. Vděčných nápadů ovšem nabízí bezpočet a divák se může bavit už tím, že je v rychlém sledu dešifruje.