číslo 4
vychází 12. 1. 2004

Titulní rozhovor

Robert Mikoláš:
Na nebezpečí se nesmí myslet

Což bylo kdy?
Do Českého rozhlasu jsem nastoupil v roce 1997 a od 1. ledna 1998 začal pracovat v zahraniční redakci. Ten rok byl bohatý na události toho typu, které dělám nejčastěji - na konflikty a katastrofy. První byla krizová situace při povodních na východním Slovensku. Možná si posluchači ještě pamatují na vesnici Jarovnice, kde byla ze světa smetena cikánská osada. Těch vesnic bylo samozřejmě víc - například Svinia. Zahynulo tam tehdy 52 lidí. Hodně z nich bylo dětí. Další dramata, o kterých v knize také píšu, na sebe nedala dlouho čekat - třeba pochod rumunských horníků na Bukurešť.

Hned od počátku jste tedy své úkoly plnil v místech, kde vám šlo často o krk. S tímhle rizikem jste už podepisoval pracovní smlouvu?
To ne. Do redakce jsem nastoupil před tím, než jsem začal jezdit do míst, kde se válčí, jsou povodně, hladomory či zemětřesení. Adrenalin v krvi asi potřebuji. Už od svých studentských let jsem jezdil na různé dobrodružné akce - do přírody, na neorganizovanou turistiku, prostě tam, kde nebylo nic zaručeno dopředu a kde se člověk musel starat sám o sebe.

Touha po dobrodružství - kdy jste ji pocítil poprvé?
K dobrodružným výpravám jsem vlastně inklinoval už od dětství. A dovedla mě k nim četba. Vzpomínám si na knihu z přelomu století, která se jmenovala Dobrodružný svět. Ani už nevím, kdo ji napsal. Měla podobu komiksu a zhruba na 600 stranách se v ní popisovala cesta kolem světa. Členové výpravy létali na dvouplošnících a zažívali různé historky. Poslední strany v té knize ovšem chyběly. Kdo ví, jestli nejsem ke všem svým cestám podvědomě motivován tím, že se chci dozvědět, jak ten dávný příběh dopadl. (Smích)

Co jste dělal před tím, než jste nastoupil do rozhlasu? Jak se vůbec člověk stane zahraničním zpravodajem?
V roce 1992 jsem na universitě v Ústí nad Labem složil státnice z historie a literatury a začal pracovat v televizi Premiéra - jako kulturní redaktor. Potom jsem tři roky učil na obchodní akademii a na soukromé pražské fotografické škole přednášel literaturu a angličtinu. Po třech letech jsem se rozhodl vrátit k tomu, co mě bavilo, tedy k novinařině. Zašel jsem do Českého rozhlasu, zeptal se, jestli není místo v zahraniční redakci, a ono bylo. Absolvoval jsem řadu nejrůznějších jazykových a hlasových zkoušek - trvaly několik týdnů - a potom jsem byl přijat.

Nenapadlo vás někdy za těch šest let, po které v rozhlasu působíte, s takovou nebezpečnou prací seknout?
Zatím ne, i když poslední dobou si přece jen jasněji uvědomuji, že člověk asi nebude pořád v takovém psychickém a fyzickém stavu, aby tohle mohl dělat až do stáří. Je to hodně fyzicky náročné. - Jenže stačí, abych čtrnáct dní někam nejel, a už cítím, že bych zase rád někam vyrazil.

Když pracujete "v poli", země se chvěje anebo okolo vás lítají kulky, vynořují se vám z podvědomí nějaké obrazy vlastního života?
To si obvykle vybavím Vánoce, jak všichni sedíme okolo stolu. Na své nejbližší myslí člověk v takových chvílích nejintenzivněji. Ač jsem ateista, mám Vánoce stejně jako Velikonoce velmi rád. Nejen proto, že je považuji za součást středoevropské a české kultury, ale i proto, že při nich mají k sobě lidi nejblíž.

Co je pro vás satisfakcí za všechny ty stresy, nepohodlí a nebezpečí, kterými vás práce tak bohatě obdarovává?
Zadostiučiněním je pro mě už to, že se vůbec můžu dostat do oblastí, kde se právě děje něco, co sleduje celý svět, a že odtud mohu informovat lidi u nás. To je asi to hlavní. Snažím se dostat i tam, kam se novináři běžně nedostanou. Pomáhá mi, že jako rozhlasák jsem sám a nejsem - na rozdíl od televizních novinářů - závislý na nějakých vícečlenných štábech. A také, přiznejme si - lidi jsou ješitní. Já možná o to víc, že jsem narozen ve znamení Lva. Takže mě těší, že se můžu dostat někam, kam se dostane jen málokdo, a že mám štěstí a stále se zatím vracím živý a zdravý zpátky. K zahození není ani to, když o vás vaši bližní vědí, že jste něco dokázal.

Přítomnost kolegů novinářů vám ve vypjatých chvílích pomáhá či spíše vadí?
Většinou spíš vadí. Když s někým jste, máte za něho také částečně zodpovědnost. Jakmile jste s vícero lidmi, musíte se domlouvat, co budete dělat, co ne, kam ještě můžete a kam už ne. V některých chvílích ale to, že nejste sám, je výhoda - třeba na afghánsko-pakistánské hranici se mi velmi hodily jakékoli informace od každého, kdo tam byl již dřív a věděl, kam a za kým dojít a kde sehnat nejrůznější povolení.

Spřátelil jste se s některým z novinářů, se kterými venku se setkáváte?
Ano. Například s Honzou Šibíkem nebo Michalem Kubalem z České televize. S těmi jsem se často potkával na Balkáně, v Etiopii. Ze zahraničních novinářů jsem si častěji povídal s Marií Reisou ze CNN. Zvlášť o terorismu na jihu Filipín. Setkali jsme se v Zamboanze. Ona tam raději zůstala a já jel až na ostrov Basilan, kde je základna skupiny Abú Sayafa. - Mimochodem, to jsem měl docela štěstí: od místního šéfa úřadu vlády pro turistiku jsem dostal na ochranu dva ozbrojené vojáky. Jeden chodil přede mnou, druhý za mnou a vznikaly i docela komické momenty. Třeba když jsem se koupal v moři a pak ležel na zádech a koukal do nebe a ti dva ozbrojenci nade mnou stáli a hlídali mou bezpečnost. Abych se ale vrátil k otázce - spíš než s novináři jsem se seznamoval se záchranáři. K jejich týmům jsem se často přidával, protože jinak bych se na místa katastrof nemusel ani dostat. Český rozhlas nemá prostředky jako CNN, která si pronajme vrtulník. Zajímavou zkušenost - i o ní se v knize zmiňuji - jsem nabyl v Indii: nikomu nepřišlo divné, že jsem v týmu jihokorejských záchranářů. Indičtí úředníci mě považovali za Korejce.

Jak na Tchaj-wanu vypadal váš denní rozvrh?
Měl jsem výhodu časového posunu. Tam je o šest, respektive o sedm hodin víc, takže zatímco tady teprve kolegové připravovali na ráno hlavní zpravodajské relace, já měl už čerstvé informace. Znamenalo to prolistovat deníky, poslouchat rozhlasové stanice, na internetu sledovat agentury, abych věděl, kde se co děje a co se chystá.

Takže jste v životě Tchajwanců objevil rysy, které se vám nelíbí?
Ano, vyplývají z jejich snahy vydělat si co nejvíc peněz. Kdo tam nemá zlatou kreditní kartu, nic neznamená. Rádi se chlubí tím, že si mohou leccos dovolit. Pozvou vás na oběd, na večeři, hostí vás, ale zároveň předpokládají, že příště pozvete vy je a na to samé. Ale to si našinec dovolit nemůže. A když jsem tedy honosnou večeři neoplatil, "přátelství" skončilo. K tomu se váže i to, že neuznávají nemoci - člověk se zápalem plic chodí do práce. A když nechodí, je to důvod k jeho výpovědi. Navíc tam není nemocenská. Sociální systém tam neexistuje. Nárok na dovolenou mají - ovšem týden za rok a neplacený! Také se mi příliš nelíbil pohled Číňanů na svět - jsou trošku rasisti. Bílé berou, hispánci se zahnědlou pletí však už mají problémy. Objevuje se to i v inzerátech. Být běloch bývá často podmínkou přijetí. A někdy i jedinou kvalifikací. Budoucnost světa je pro ně - čínská. Nejen proto, že je jich hodně. Jen si vezměte, co vše už vyrábějí - od počítačů až po značkovou obuv.

To už se ale, myslím, dostáváme ke kladům Číňanů. Co se vám na životě Tchajwanců líbilo?
Co je tam opravdu milé, je vztah mladších ke starším a vztahy v rodině. Bezpečně tam funguje úcta podložená čínskými náboženskými a filozofickými tradicemi - především konfuciánstvím. Dále bylo velmi příjemné nemít strach, že vás někdo v tramvaji, autobuse či metru okrade jako u nás, kde kapsáři záměrně vyvolávají tlačenice a nikdo jim v tom nebrání. Na Tchaj-wanu nic takového neexistuje. Nejen, že vás tam nikdo neokrade, ale klidně si tam můžete nechat i věci - třeba kolo, tašku, boty - přede dveřmi, a nikdo si jich ani nevšimne. Na ulici něco ztratíte a ono to tam zůstane ležet - maximálně to někdo přenese na obrubník chodníku. Hezké jsou večerní trhy - veškeré zboží je vyloženo, trhovci mají peníze volně rozložené před sebou - na naše poměry prostě nepředstavitelné. U nás by byly všechny stánky do týdne rozkradeny. Člověk se nemusel bát ani v noci jít jejich úzkými, klikatými uličkami. Tam ho nikdo nepřepadne.

Jak se vám v konfrontaci se zkušenostmi ze světa jeví život v naší zemi a všednodenní problémy jejích obyvatel?
Většinou jako neuvěřitelné žabomyší války. Z pohledu, který získáte při skutečně problémových situacích, zde často řešíme nepředstavitelné banality. A to jak v soukromí uvnitř rodin, tak na veřejné politické scéně. Místo aby se politici starali o blaho země a jejích občanů, hašteří se převážně mezi sebou.

FOTO JARMILA KUTOVÁ