Manželství na osmi kolech, tak pojmenoval jednu z kapitol své nejnovější knížky Alois Wokoun. Proč na osmi kolech? Autor je vozíčkář - a jeho milá paní taky.

Knížka, v níž zmíněná kapitola je, nese název Vyšinutý senior. Už to samo o sobě naznačuje autorův smysl pro svébytný humor. Je to třetí sbírka fejetonů, v nichž tento afrikanista vypovídá o svém životě člověka od mládí postiženého obrnou. Jeho předchozí knižní sbírky se jmenovaly také svérázně: Světoběžníkem se sadistkou a Slasti vozíčkáře.

V minulých letech jsem o tomto autorovi několikrát hovořil v rozhlase. O to větší radost jsem měl, když na prahu letošního roku jsem při listování čerstvým 2. číslem Týdeníku Rozhlas našel jeho jméno v programové nabídce Českého rozhlasu 2 - Praha. V pořadech druhého lednového týdne tam bylo uvedeno dokonce opakovaně: v rámci každovečerní četby na pokračování ze Slastí vozíčkáře. Cituji ze zveřejněné anotace: "Knížka je nabitá pozitivní energií a bude mít určitě inspirativní účinek nejen pro postižené občany, ale pro každého, kdo se zaposlouchá."

Obratem jsem vytočil telefonní číslo Aloise Wokouna. Chtěl jsem mu blahopřát k tomu, že jeho texty dostávají rozhlasovou podobu. Bylo dopoledne 31. prosince a nemohl jsem tušit, že vznikne něco jako silvestrovské překvapení. Pan Wokoun sice věděl, že jeho vzpomínky se budou někdy vysílat, ale přesné datum se dověděl teprve v tu chvíli ode mě. Byl jsem rád, že jsem se mohl stát poslem dobré zprávy.

Stojí za zaznamenání, že životopisné vzpomínky a deníkové zápisy poutají stále větší zájem čtenářů i rozhlasových posluchačů. Přitažlivost osobní výpovědi je nejspíš dána tím, že namísto prefabrikovaného "my", neřku-li odtažitého "někdo", stojí za textem jmenovitá bytost.

Tak tomu bylo i u titulu, který v nedávné reprezentativní anketě Lidových novin byl vyhlášen Knihou roku 2003. Toto ocenění získal závažný deníkový opus režiséra Pavla Juráčka s názvem Deník (1959?1974). Uvedené ocenění je důkazem toho, že kromě "velkých dějin" mají svůj značný význam i mnohé souvislosti osobní.

Je to zřejmé i v životopisné knize ženy tak exponované, jakou je paní Madeleine Albrightová, bývalá americká ministryně zahraničí. Vedle průhledů do světové politiky nám její autobiografie zprostředkovává i sdělení jako: "Moje dcery Alice, Anne a Katie, moji zeťové a vnoučata mě současně nadnášeli i drželi při zemi svou láskou a humorem. Co víc bych si mohla přát?" Historikové moderních amerických dějin se velmi pravděpodobně nebudou zmiňovat o roli dětí a vnoučat paní Albrightové, ale troufám si poznamenat, že takovým odosobněním dějepis vždycky něco ztrácí.

Přitažlivost autobiografické literatury má ovšem i svou odvrácenou stránku. Na oblibě životopisného žánru snaživě parazituje nejedna muzikálová hvězdička a mnohý bavičský žertéř. I oni vydávají své "autobiografie". Porovnám-li však taková slohová cvičení třeba s hloubkou knihy Vzpomínky, kterou mi před deseti lety věnoval po televizním rozhovoru v Nedělním ránu legendární vědec Otto Wichterle, opět si ozřejmuji rozdíl mezi nebem a dudami.

Nemusí však jít jen o cenné paměti věhlasných vědců, umělců, politiků či sportovců. Podobnou sílu výpovědi mají i memoáry lidí obecně méně známých. K takovým vzpomínkám patří vedle těch zmíněných od Aloise Wokouna i mnohé další, o nichž se snažím zmiňovat v rámci rozhlasových nedělních Dobrých jiter, na jejichž vysílání se čas od času podílím. Pokouším se tím dát impuls i dalším lidem, kteří prožili pozoruhodné životy, a přesto se jim zdá jaksi nepatřičné, aby je zaznamenali písemně; domnívají se, že něco takového je jaksi vyhraženo pouze pro "známé lidi".

Proto jsem na rozhlasových vlnách před časem hovořil například i o vzpomínkách Josefa Nevyhoštěného s názvem naznačujícím pozoruhodný obsah knížky: Financem na Podkarpatské Rusi. Kolik dalších profesí by stálo za vtělení do trvalejších zápisků!

Mluvil jsem do éteru také o Posledním zvonění od Rudolfa Šimonovského, profesora karlovarského gymnázia. Jeho publikace má přes tři sta stránek, které jsou svědectvím vzácného učitelského života.

Nepoštěstí se každému, aby v genealogickém zpětném zrcátku zahlédl dlouhou řadu svých předků, jak se to stalo panu Rostislavu Pumprlemu ze Šumperka, který vypátral více než třináct stovek nositelů tohoto příjmení od roku 1664. Většina životopisů si tak vysoké cíle neklade; cenné je už to, že se člověk dokáže ohlédnout za svým vlastním životem.

Do této množiny patří i paměti ing. Jaroslava Flegra. V jednom z nedělních Dobrých jiter jsem se zmínil o tom, že rozmnožil své vzpomínky pouze do několika výtisků pro své nejbližší. Chtěl se s nimi podělit kromě jiného o zajímavé zážitky z hledání různých tajemství za pomoci elektronického měřiče odporů hornin. Rekapituluje, jak se podílel na pátrání po tajemství staroboleslavského historického areálu, čáslavského kostela Petra a Pavla, královéhradecké katedrály Svatého Ducha a řady dalších míst.

Impulsem ke vzniku zmíněných pamětí byla - sázka. Jejich šestašedesátiletý pisatel se mi svěřil, jak k ní došlo. Znám se s autorem už nějaký rok, a když mi své memoáry zaslal, přiložil k nim i průvodní dopis, v němž uvedl, jak to bylo. Jeho příbuzný slíbil rodině, že napíše své paměti, ale když se k tomu neměl, tak ing. Flegr reagoval následujícím způsobem:

"Nechal jsem se v rodině slyšet, že bych s něčím takovým musel být za týden hotový. Dcera mě vzala za slovo a dohnala mě k sázce. Musel jsem si tedy sednout, začít psát své paměti - a sázku jsem opravdu vyhrál."