Výdělečné kanály dobře vědí, že do zaběhaného programového schématu se zasahuje jen tehdy, je-li to skutečně odůvodněné. A i pak pouze v míře nezbytně nutné. Zato ČT tradičně neváhá chopit se každé příležitosti k reorganizaci jednotlivých programových oken. Nový rok logicky nelze opominout. Hlavně proto musí divák nově vystopovat své Simpsonovy, Úsměvy, Bez obalu, Domácí štěstí a další a další "nutně" přestěhované programy.

Perličkou na okraj novoročního formálního pohybu škatulat veřejnoprávního programu pak je částečná reorganizace systému repríz: Opakovat premiéru jednotlivých dílů seriálu Přátelé týž úterní večer jen o pár hodin později na tomtéž programu je stejně hloupé, jako uvádět premiéru a reprízu téhož dílu nové řady seriálu Sex ve městě zhruba s tříhodinovým odstupem téže sobotní noci na programu druhém. Ve stejné (ne)logice věci ovšem tradičně zůstává i v novém roce nepochopitelné bezprostřední opakování Dobrého rána s Českou televizí.

Na hodnocení většiny letošních programových novinek ČT je ještě čas. Dílčí poznámku si však už teď zaslouží novoroční inovace zpravodajství. Profesní původ a průběžně proklamované záměry nového ředitele dávaly tušit, že právě zpravodajství a publicistika se jako první dočkají koncepční (= poslaneckými vyděrači nevynucené) proměny. Stalo se, a rozpaky jsou jen eufemizmem pro zklamaný údiv nad skutky. Namátkou: Co - kromě téměř kvartálního nutkání pořídit do studia novou dekoraci - přimělo ČT proměnit zmíněný ranní magazín z přívětivého posezení s přátelskými moderátory v neosobní úřadování opuštěného sirotka v neútulné kanceláři? Opravdu si pan ředitel Janeček myslí, že nově zavedené mechanické opakování stejných zpráv každé dvě hodiny může někdo považovat za potřebnou kvalitativní změnu v informování diváků? Jaký smysl má zdvojení moderátorů v Událostech, komentářích, když zde přitom nadále panuje "dynamická" povrchnost, neúprosně štvoucí pozvané hosty téměř k heslovitým výkřikům?

Ačkoliv to tak asi nevypadá, i já televizi raději chválím. Zvlášť, zjeví-li se na obrazovce důvod ke kritickému ocenění v čase standardně propachtovaném typizovaným produktům všelidové zábavy. Právě to se stalo 10. ledna večer, kdy první program České televize uvedl Blízká setkání Marka Ebena. Osobně se nepamatuji, že bych kdy měl chuť dobrovolně shlédnout některý televizní zábavný pořad ještě jednou. Natož hned po jeho skončení. V případě živého partnerství Marka Ebena s Tomášem Halíkem, Karlem Plíhalem, Jiřím Schmitzerem, Vladimírem Mišíkem, a dalšími osudovými přáteli, jsem to udělal. Bezprostředně.