V roce 1961 vzniklo v Ostravě Divadélko pod Okapem. Nejdříve jako amatérská parta studentů, kteří pro své spolužáky a kamarády hráli jednou týdně. Pak dvakrát a zanedlouho se malý sálek někdejšího agitačního střediska Atlantik naplňoval denně. Zájem byl tak veliký, že za malou chvíli se "okapáci" vklínili mezi respektovaná ostravská divadla. Byl jsem u toho, když se věhlas divadélka - i díky rozhlasovým vlnám, dostal až do vysněné Prahy. Hostovali jsme v Činoherním klubu i v Divadle Na zábradlí. A když se čas Okapu navršil, bylo to v roce 1967, odjeli jsme dokonce na velmi prestižní Světové festivaly do Zagrebu, belgického Liége a francouzského Nancy.

Za těch sedm let uvedla autorská dvojice Luděk Nekuda a Pavel Veselý přes deset kabaretů a šest divadelních her. K tomu večery poezie a jazzu. Já jsem organizoval textapeally, kde kromě protagoních autorů četli mladí básníci a spisovatelé své povídky. Vedle mlaďoučkého Ivana Binara (dnes předsedy Obce spisovatelů) seděli i renomovaní autoři Miroslav Stoniš či Jaroslav Kotmel. I když jsem byl stár jako Ivánek - tak jsme mu říkali, vypadal jsem asi jako jeho přísedící a Luděk Nekuda mně dal přezdívku "dědek" (pan ministr kultury mně tak říká dodnes). Pavel Dostál a Jan Kačer mimo jiné napsali krásné vyznání ke kompaktu "Písničky z Okapu". Někteří bývalí členové, především Zuzana Majvaldová a skladatel Eduard Schiffauer a další, natočili téměř po čtyřiceti letech písničky z někdejších kabaretů a her. Dokonce ze Španělska přijel vybrnkat svůj slavný hit Blues pro Josefa Skřehotu samotný kontrabasista. Luděk Nekuda je zastoupen krásnými písničkami Slavík a Poslední sbohem. Jsou z archivu. Současné a jemné aranžmá všech nově nahraných písní se netluče s archivními snímky. Jsou v harmonii a vypovídají nejen o Okapu, ale i poetice malých divadel té doby.

A tak si ty "Slavíky z Okapu" poslechněte se mnou - na nahrávce v Ostravě jsem nechtěl chybět. Udělala mně radost.

TOMÁŠ SLÁMA