Rozvoj českého krajinářského malířství na přelomu 19. a 20. století je úzce spjat s Mařákovou školou. Vedle mnoha jiných (například A. Slavíčka, O. Lebedy, J. Panušky ad.) byl Mařákovým žákem též František Kaván (1866-1941), originální osobnost, slučující v sobě jemný zrak a sedláckou robustnost. Kaván přišel do Mařákova ateliéru v roce 1890 a již zanedlouho se představil široké veřejnosti na Zemské jubilejní výstavě. Následovalo další veřejné představení a první úspěchy. Kaván vstoupil na scénu jako bytostný krajinář.

Zajímavým intermezzem v jeho malbě (mj. příčina rozchodu s Mařákem) byl umělcův příklon k "romantickému symbolismu" se snahou nalézt nejen náladu, ale i duši krajiny. Po odchodu z Prahy na venkov se pak vrátil ke smyslovému vnímání přírody a optickému vidění krajiny. Kavánovi šlo o vystižení tvářnosti kraje (Podkrkonoší, jižní Čechy, Železné hory, Vysočina) s detaily travin, stromů, houštin a meandrů potoků. Maloval krajinu ve všech ročních obdobích, volil "tóny převážně šedé, bělavé, střízlivě modré a širokou škálu zeleně" (Ludmila Karlíková).

František Kaván je znám jako výsostný plenérista, ale méně se už ví o jeho druhé vrstvě - tvorbě básnické. Poezie se Kavánovi stala v jednom životním období důležitou složkou jeho tvůrčího zápasu, lyrickou sondou do krajinných nálad a lidského nitra, byť později zcela opuštěnou a samotným autorem přehlíženou. Své verše přitom publikoval v Nivě, Rozhledech, Volných směrech, Moderní revui a Novém životě, což je jistě rozkmit pozoruhodný a dalo by se říci že i prestižní. A psal-li před sto lety Karel Hlaváček především o Kavánu-malíři, svým postřehem se docela přesně dotkl i malíře-básníka: "Našel si svou cestu - hlubokou, osamělou a trnitou cestu, jež vede neznámou zemí k neznámým koncům."

Nedělní souzvukové setkání s poezií Františka Kavána připravil Rudolf Matys a pořad nese název Přesýpání nálad.